Jako po výbuchu

Dvacátého šestého dubna 1986 v půl druhé v noci se otřásl svět. A nejen svět jaderné energetiky. Sto třicet kilometrů severně od Kyjeva vybuchl atomový reaktor v Černobylu. Rezidenti padesátitisícového města Pripjať se ráno vydali normálně do práce, někteří slavili svatbu, děti šly na hřiště. Pokyny z vedení komunistické strany oznamovaly, že se nic nebezpečného neděje. Teprve když ve stejný den začaly umírat první oběti ozáření, poslaly úřady z Moskvy specialisty, aby zjistili situaci. Přiletěli odpoledne, po více než 24 hodinách pak přišel rozkaz k evakuaci obyvatel. První autobusy přijely další den odpoledne. Okruh evakuace se postupně rozšiřoval a ve finále postihl asi sto dvacet tisíc lidí, kteří si směli vzít jen nejnutnější pomůcky pro přečkání nejbližších dní. Domů se už nevrátili. Navenek přiznala ruská vláda katastrofu až po skoro třech dnech, kdy radioaktivní mrak putující nad Evropu zachytili Švédové.

Výbuch jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu stvrdil nebezpečnost komunismu, jehož hybatelé se před světem i vlastními obyvateli snažili nejnebezpečnější průmyslovou havárii ututlat. Zásadně také pozměnil pohled na energetiku.

Kdo to zaplatí?

Havárie přinesla velké pochybnosti, u mnohých i strach. Obhájci výroby elektřiny z jádra argumentovali, že na vině je starý typ reaktoru a komunistický šlendrián při jeho řízení. Zčásti měli úspěch, protože jaderná energetika dál vypadala perspektivně. Mimo jiné i proto, že se do ní v minulosti nasypala…