Dopis z Maroka

„Bílá bunda, červené kalhoty, obrovská krosna,“ ťukám do telefonu. „Ha ha, tady jsou jen Maročané, bude lehké tě mezi nimi poznat,“ přichází mi obratem odpověď na snahu usnadnit identifikaci mému hostiteli.

Je devět večer a Martil, městečko s vyhledávanou pláží na severu Maroka, už obepíná tma. Jsem unavená cestou v grand taxi, rychlou alternativou k autobusům, která ale zároveň znamená tísnit se s dalšími čtyřmi pasažéry na zadním sedadle. A taky nervózní z toho, kolik mužů mě na ulici oslovuje.

Takže z obklopení kontaktuchtivých Maročanů mě má vysvobodit jeden z nich, říkám si. Pětadvacetiletý student filmové režie Usáma souhlasil, že mě přijme pod svoji střechu v rámci couchsurfingu – na webu, kde se cestovatelé snaží najít nocleh u místních nejen kvůli ušetření peněz.

„Můj dům je tvým domem,“ ujišťuje mne, zatímco v kuchyni už připravujeme tažin, tradiční jídlo z brambor a zeleniny.  Po jídle kouříme z dýmky slabší náhradu hašiše, posloucháme alžírské reggae a já si říkám, že projekty jako couchsurfing dávají nejvíc smysl právě v zemích s jinou kulturou. Těžko bych zkusila vaření v hliněném hrnci se špičatým víkem, snažila se naučit pár vět tamním dialektem a mluvila s místními o rozdílech mezi Evropou a severem Afriky, kdybych se na (anti)toulky vydala s cestovní kanceláří.

Najít přes couchsurfing hostitele v muslimské zemi přitom představuje značně snadnější úkol než v Evropě. „Chci být lepší muslimkou, sdílet s ostatními svůj domov, své jídlo, své přátele…