Básník v nejvyšší potenci

Trochu se mu třese hlas, slova před vyprodaným sálem přesto pronáší sveřepě a odhodlaně. „A tys byl básníkem v nejvyšší potenci tohoto slova i smyslu: všichni lidé tvoji jsou oni sami – jedineční, vyskytnuvší se jen jednou na světě. Nenavrátí se nikdy, nebudou opakovati se nikdy. V tomto poznání, které duje z tebe v nás a dává nám vypíjeti prchavou nenávratnou chvíli životní do poslední krůpěje horkým žíznivým rtem, jest poslední a nejhlubší snad příčina tvého kouzla, jímž si nás podmaňuješ. Spěšte, spěšte milovati, čeho neuzříte dvakráte!“

Kritik F. X. Šalda nechodil pro velká slova daleko a tentokrát měl obzvlášť dobrý důvod. Je 27. březen 1916 a v Národním divadle se jeho hodinovým (ano, hodinovým) proslovem otevírá Velký shakespearovský cyklus. Napjatě očekávaná událost má ve zlaté kapličce připomenout 300. výročí smrti anglického dramatika; v podtextu ovšem především ukázat, že v poločase první světové války je český národ minimálně na kulturním kolbišti dostatečně sebevědomý, aby mohl vystupovat sám za sebe a zvládnout největší klenot evropské dramatiky, za nějž byl William Shakespeare už definitivně považován.

Představení postupně Čechům předvedou patnáct jeho her a všechna se setkají s mimořádným ohlasem. Platí to zejména pro Jindřicha IV., ve kterém Rudolf Deyl při korunovaci slibuje, že svou zemi ubrání proti všem. Dnes jsme o sto let dál. 400. výročí Shakespearovy smrti si Národní divadlo v sobotu připomene premiérou Romea a Julie. Bez…