V posledních dnech běží debata o tom, zda se populární umělci mají veřejně a kriticky vyjadřovat k politice. Co si o tom myslíte?
I populární umělci jsou svobodnými občany ČR. Bez veřejně kritických postojů těchto umělců v listopadu 1989 by pan Zeman dnes nebyl prezidentem a netahal by nás zpět na východ. Tam bychom totiž stále ještě byli. Jestliže jsme dnes v situaci, kdy jsou čeští občané zatýkáni jen proto, že v ruce drží např. tibetskou vlajku, jestliže jsme svědky agresivního chování navezených čínských vlajkonošů proti našim občanům za mlčení ministra vnitra, jestliže je Policie ČR kýmsi (kdo k tomu pravděpodobně nemá žádné právo) stavěna jako hráz proti občanům ČR a jestliže je těmto policistům následně za perzekuci českých občanů veřejně udělena pochvala, domnívám se, že je nejvyšší čas, aby se opět veřejně začali vyjadřovat nejen umělci, ale všichni slušní lidé v naší zemi. V ideálním případě volbě příštího prezidenta.
Myslím, že ve zdravé a demokratické společnosti je otázka, jestli se kdokoli může k něčemu kriticky vyjadřovat, naprosté sci-fi. Pro polistopadové Čechy se Zemanem na Hradě je to, bohužel, otázka aktuální. Kritiku nesnášejí v Rusku, Číně, v Severní Koreji a teď i v ČR. Vzhledem k činům prezidenta už není veřejná kritika privilegiem, ale občanskou povinností.
↓ INZERCE
Vyjadřování umělců k politice je zcela namístě. Ve správném karnevalu totiž musejí být zastoupeny všechny druhy masek. Co na tom, že tak činí pod logy korporací (sponzorů), které svým chamtivým konáním otřásají často smyslem demokracie víc než pitomé výroky či činy jednoho politika. Umělec se má vyjadřovat křikem nebo dílem, to už je jeho věc. Ale i mlčení je postoj. Jen je třeba nezaměňovat výkřiky z dnešní oficiální kultury s naléhavostí křiku někdejšího undergroundu. Ti před námi ručili za své výkřiky existencí. My z hlavních televizních stanic a médií už jsme jen součást slušně placeného karnevalu, nad nímž se pohoršujeme, když na nás dolehne nejistota smyslu. Nakonec ze všech těch pomíjivých vzplanutí vznikne aspoň pár dramatických situací, které tu necháme potomkům jako zprávu, co jsme my všichni dobří lidi byli zač.
Tak v tomto konkrétním případě dávám před odpověď, že s Lenkou Dusilovou, Davidem Kollerem a Klárou Vytiskovou souhlasím. Jednoduše: Proč by neměli, když mohou? Má to přece větší hodnotu nežli vzteklí anonymové z internetu, kdy anonymem je skoro každý, i když se nějak podepíše. Otázka je, jestli mají taková prohlášení váhu, jestli to není jen pro přesvědčené o tomtéž, jestli nejde o plané moralizování apod. I tak jsem přesvědčen, že to smysl má. Zvlášť teď, když už si za vzor prý máme brát fízlovské a otrokářské režimy v Rusku a Číně. Když je svými nástupci ve všech ohledech uboze hanoben zemřelý prezident Havel. Na deviantní názory je třeba ukazovat a distancovat se od nich. A ne se zdvořile culit na všelijaké fašokomouše, i když zrovna dostávají hlasy v Českém slavíku, vyhrožují smrtí soucitným lidem anebo straší občany lhaním.
Výhodou tohoto politického zřízení je fakt, že se všichni bez rozdílu můžeme svobodné vyjadřovat a prezentovat svůj názor. Veřejně známé osobnosti samozřejmě nejsou výjimkou. S tím rozdílem, že tito lidé mají naopak větší zodpovědnost za to, co a kde řeknou, protože jejich chování a názory mohou ovlivnit nepoměrně větší skupinu lidí, což je tohoto neoddiskutovatelného práva úskalím. Dle mého názoru by měla naše společnost dělat maximum pro to, abychom o toto právo nepřišli.
Politici, tedy ti, kdo jsou zvoleni do veřejných funkcí, do rozhodování o zájmech společnosti, by mohli ideálně brát politiku jako udržování „optimálního stavu buněk těla“ neboli harmonizaci „buněk lidské společnosti“; to jest maximální super harmonizaci, která vede k zdraví společnosti, a ne k jeho nemocem. Umělci a tvůrčí lidé (neboť všichni jsou ve své podstatě tvůrčí!) by pak měli dohlížet, komentovat a případně, pokud je to nutné, i korigovat hladký průběh této „politické ochrany zdraví celé společnosti“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024