Rozhovor s autorkou blogu Asijatka.cz a nově držitelkou Novinářské křepelky

Odemykáme rozhovor s Do Thu Trang, která byla oceněna Novinářskou křepelkou. „Porotu oslovila nadhledem, humorem a svěžestí blogů, které přesahují hranice.“

•••

Jak je to s vaším jménem? Pod prvními blogy jste byla podepsána jako Trangoslava DoThuová, teď používáte česko-vietnamskou zkomoleninu Trangová, nechávala jste si říkat Lenka… Je běžné si vietnamské jméno počešťovat?

Běžné to úplně není, ale já patřím ke generaci vietnamských dětí devadesátých let, která už vyrůstala hlavně mezi Čechy; třeba Lenku jsem si vymyslela proto, že to bylo jednoduché pro výslovnost i komunikaci a nejspíš v tom byla také snaha nevyčnívat, stačilo, že jinak vypadám. K Trang, tedy svému pravému křestnímu jménu, které se vyslovuje s „č“ na začátku, což z Čechů neví skoro nikdo, jsem se vrátila až v jednadvaceti.

Proč jste opustila Lenku?

Asi to nějak souviselo s dospělostí, nástupem na univerzitu a s novými lidmi. Do té doby byla Lenka součástí mé identity, ale pak jako bych se ocitla zase na začátku „integrace“ a nastalo smiřování s tím, kdo jsem, kde žiju, odkud pocházím a čí jsem dcera.

Na druhou stranu, Vietnamce počešťují s oblibou hlavně Češi, prodavač ve večerce je pro ně Lojza, Josef, tykají mu… Nevadí vám to?

Třeba můj taťka už to nevnímá, obrnil se proti tomu. Ono vůbec dělat tady vietnamského obchodníka znamená, že musíte být hodně odosobněný a věci si příliš nebrat. Ale mně to stejně občas hne pořádně žlučí. Přišli k nám třeba do krámku němečtí zákazníci a holčina, které mohlo být jako mně, začala mému taťkovi suverénně tykat. To jsem se okamžitě naježila a stroze ji požádala, aby mu vykala.

Váš otec studoval práva.

Ano, ještě za Československa, na univerzitě v Brně, dnešní Masarykově. Pak se vrátil do Vietnamu a znovu sem přijel na začátku devadesátých let. My jsme se za ním s maminkou odstěhovaly o dva roky později, v roce 1994, to mi byly čtyři. Moji rodiče patří k první vlně Vietnamců, kteří prodávali u česko-německé hranice, konkrétně v Rozvadově.

Nelituje otec toho, že on, vystudovaný právník, prodává v krámku s cigaretami, alkoholem a sladkostmi?

Myslím, že ne. Jako většina Vietnamců sem přijel s cílem vydělat peníze a zabezpečit rodinu, přičemž ta vietnamská je – oproti české – vnímána jako mnohem širší, klidně až po bratrance ze třetího a tetičku z pátého kolena. Tohle obětování se ve prospěch rodiny se ale neděje jen u Vietnamců, zažívají to například i ukrajinské uklízečky.

Vaše dětství je netradiční: jste vietnamské dítě, ale strávila jste jej v české rodině a na vesnici.

Ten primární důvod, proč jsem se ocitla v české rodině, byl, aby rodiče mohli podnikat, kvůli celodenní práci na mě neměli čas. Jsem jedináček a chtěli, aby o mě bylo postaráno. Ono to třeba přes léto jde, motat se kolem stánku, ale něco jiného je to v zimě, kdy je minus patnáct, na sobě pět vrstev oblečení, otevře se ráno a zavře až pozdě večer… Ten můj příběh ale zas až tak nevybočuje, v devadesátých letech to byl standard, že se o vietnamské děti staraly české chůvy a čeští „rodiče“ a ti vietnamští si brali děti jenom na víkendy.

Po rodičích se vám nestýskalo? A nepřišlo vám divné, že zatímco české děti mířily na víkendy k babičkám, vy jste pendlovala opačným směrem – k rodičům?

Měla jsem hodně úzkou vazbu k mamince a pamatuji se, že když mě dali do české rodiny, extrémně jsem trpěla – cizí lidé, cizí jazyk, zima… Ten jejich byt, bylo to v paneláku, jsem nazývala myší dírou. Oni jsou mi dodnes blízcí lidé a k těm začátkům se nijak nevracíme, ale myslím, že jsem jim zpočátku dělala peklo – scény, mlácení hlavou o zeď a podobné věci.

Moje česká rodina bydlela doslova přes pole od ubytovny, kde zpočátku pobývali naši. A pamatuji se, že každý večer, když se setmělo, jsem koukala z okna paneláku a čekala, až se v té ubytovně rozsvítí světlo, znamení, že se rodiče vrátili z tržiště domů. V tu chvíli jsem vždycky spustila pláč a nebyla k utišení. Nevím, kdy nastal zvrat, že mi to tam přestalo vadit. Možná jsem se postupně uklidnila proto, že v té rodině se mnou bydlela ještě jedna vietnamská holčička; nezůstala tam sice dlouho, ale já jsem viděla, že to tam má ráda. A vědomí, že je vedle mě někdo, kdo je na tom stejně, byl nejspíš důvod, proč jsem se taky srovnala. Dokonce tak, že jsem později ani nechtěla jezdit na víkendy domů.

Ono se vůbec ukázalo, že moje integrace proběhla naprosto ukázkově – naučila jsem se totiž velmi rychle česky, a protože jsem se pohybovala téměř výhradně v českém prostředí, ve školce, pak ve škole, lítala s dětmi po vesnici, koukala na české pohádky a seriály, třeba Arabelu, začala jsem rychle zapomínat vietnamštinu; víkend u rodičů zkrátka nestačil.

Pro rodiče to taky nejspíš nebylo jednoduché.

Ano, ale jak jsem již řekla, ten cíl zajistit rodinu byl a je ve vietnamských rodinách primární. Je úplně normální, že zatímco rodiče vydělávají, děti hlídá babička, teta, česká chůva nebo ve Vietnamu příbuzní, kterým posíláte peníze.

Já mám štěstí v tom, že naši se pro mě extrémně obětovali, ale nikdy mi to nevyčetli ani mě nenutili, teď se musíš chovat takhle, protože jsme pro tebe udělali první poslední. Tahle rodičovská podmínečná láska se ve vietnamských rodinách vyskytuje často, někdy je to spíš obchod než vztah dítě–rodič. Možná to teď přeháním, ale mám pocit, že vietnamští rodiče své děti záměrně tlačí do pozice, aby jim byly vděčné, vytvářejí násilně morální závazek, že třeba ve stáří se o rodiče musí postarat.

Na tom není nic špatného.

Já to nekritizuji. My, druhá generace, to v sobě máme i přes českou výchovu stále zakořeněné, víme, že tady nějaký sociální systém nebude stačit na to, aby bylo o rodiče postaráno. I já vím, že kdyby se cokoli stalo, o své rodiče se postarám. Myslím tím spíš to, že nejde o zcela svobodné rozhodnutí. Že mí vrstevníci nemusí být vždy ve svém směřování dostatečně šťastní, protože se rozhodují na základě toho, co se od nich očekává, v rámci nějakých společenských hranic.

Kdy jste se k rodičům vrátila natrvalo?

V jedenácti.

Jak jste na tom byla s vietnamštinou?

Jak už jsem říkala, špatně. Mám dodnes malou slovní zásobu. Přispělo k tomu i to, že s tátou mluvím česky, je to pro nás jednodušší. My se začneme třeba v autě bavit vietnamsky, ale zasekneme se po dvou větách, protože nějakému výrazu nerozumím, a přejdeme automaticky do češtiny.

Není škoda, že vietnamštinu neovládáte lépe?

Smysl by to mělo, kdybych chtěla dělat byznys ve Vietnamu. Ale zatím tyhle ambice nemám. Táhne mě to víc do anglicky a německy mluvících zemí.

Vedla výchova v české rodině k tomu, že jste poevropštělá? To je něco, co vietnamští rodiče první generace svým potomkům často vyčítají.

Ano, vietnamští rodiče radí svým dětem, aby nevyčnívaly, aby se nijak veřejně neprojevovaly, aby byly ve škole mezi premianty… Já mám v tomhle štěstí, naši jsou benevolentní a myslím, že mezi Vietnamci jsou tak trochu výjimka – vždycky mi nechávali prostor, nikdy mi do ničeho moc nemluvili, naopak mě podporují a věří mi, že moje rozhodnutí přispívají k tomu, abych si našla svoje místo pod sluncem.

Znamená poevropštělá i to, že druhá generace Vietnamců zvolnila oproti rodičům tempo, dokáže si užít peněz, bez výčitek cestovat, bavit se?

Určitě. Moji vrstevníci, kteří tu strávili většinu života, a mají už i třeba rodiny, si života dovedou užít, nejedou jen na výdělek. Ano, peníze jsou důležité, ale to, že zavřete o hodinu dřív, pro ně není takový problém jako pro naše rodiče.

Na blogerské vlně

Proč jste vlastně začala blogovat?

Někdy kolem roku 2008 se spustila vlna asijských blogů, já na ni jen nastoupila. Vždycky mě bavilo čtení a psaní a tohle byla příležitost si to vyzkoušet. Také to bylo výborně načasované, vietnamská komunita se tehdy začala více otevírat a Češi se také začali o druhou, dospívající generaci místních Vietnamců více zajímat. Spousta mladých Vietnamců se toho chytla a začala psát o tom, co se děje a v čem je jejich život odlišný či totožný. Já jsem tenkrát prožívala změnu prostředí – nastupovala jsem na vysokou a stěhovala se z malého města v pohraničí na západě Čech do Prahy, začala jsem bydlet sama… Řešila jsem v sobě spoustu věcí, včetně rozporu nás Vietnamců druhé generace, kteří dospívají a nevědí, zda jsou víc Češi, nebo Vietnamci. Tohle všechno jsem potřebovala nějakým způsobem zaznamenat.

Z Vietnamců si na blogu často utahujete. Co na to okolí?

Utahuju si ze všech a ze všeho, nejen z Vietnamců. Je to trošku tenká hranice, protože dělat si takhle otevřeně srandu sice není ve vietnamské komunitě trestné, ale může to být vnímáno jako despekt. Ten já nemám, jen si dělám legraci z toho, jak se lidi berou občas vážně.

A mají Vietnamci smysl pro humor?

Náš smysl pro humor je dvojsmyslný, sofistikovaný a zároveň jemný. Vietnamci často mluví v metaforách. Vyznávají lásku v metaforách, nadávají v metaforách, kritizují v metaforách a dělají si srandu v metaforách. Asie celkově neumí říkat věci přímo. Takže je to jeden z prvků naší komunikace. Na druhou stranu to někdy působí, jako kdyby byl ve všem sexuální podtext. Český humor je přímý a ironický, dokáže zabolet a na Vietnamce může působit mnohdy hrubě.

A vám je bližší jaký humor – ten obhroublejší český, nebo jemnější vietnamský?

Českým vtipům se umím zasmát a nějak líp jim rozumím. Někdy těžko chytám ty vietnamské, ale to mám dáno tím, že vietnamsky nemluvím úplně dobře, dvojsmysly jsou pro mě složitější. Někdy v konverzacích s Vietnamci mívám pocit, že český vliv je u mě už tak silný, že i komunikuji českým stylem. Že říkám věci přímo a dělám si tak srandu, která může působit jako despekt. Občas se musím krotit, abych to řekla jemněji, protože by to mohlo ve vietnamštině urazit.

Jste nominována na Blog roku 2015 Magnesie Litery. Bylo to pro vás překvapení?

Určitě. Já zbožňuju češtinu, hrozně se mi líbí hlavně ta prvorepubliková. Třeba slovo kazisvět nebo věrolomnost a další. Vždycky se je pak snažím používat v textech, jak nejvíc to jde. A ta nominace je pro mě takové malé pohlazení za to, že ten jazyk mám ráda.

Proč má váš blog úspěch?

I protože jsem Vietnamka. Vietnamka, která umí česky. Myslím si, že v Česku je hrozně jednoduché uspět, když vypadáte jinak. Uvědomuju si, jak jsem celý život měla výhodu v tom, že jsem Vietnamka, která umí česky a umí to okecat.

Nebo to může být i tím, že lidi zajímají mikropříběhy. Dřív jsem psávala dlouhatánské články, v nichž byl nějaký krátký příběh a okolo tuny omáčky. Někdy mi trvalo až tři hodiny, než jsem napsala jednu stránku. Tím, jak se všechno zrychlilo i v rámci sociálních médií, jsou teď moje cílovka lidé, kteří jsou hodně na sociálních médiích. Hlavně pro ně píšu svoje krátké postřehy z Českovietnamska i poezii. V nich se vyhýbám politice, náboženství a imigrační otázce, protože vím, že v těchto tématech se člověk nezavděčí všem. Možná se někomu bude zdát, že záměrně zavírám oči před problémy, že chci být příliš „sluníčková“. Já se ale snažím dělat to, co si myslím, že mi jde; příroda mi dala do vínku balíček dobré nálady a ten chci sdílet. Sdílet dobrou náladu je asi to, co umím nejlíp.

Osobní mise

Ještě jednou se vrátíme k vaší identitě. Cítíte se tedy být více Češkou, nebo Vietnamkou?

Cítím se být Češkou se silným vietnamským původem.

Jak se to projevuje v reálném životě?

Celý můj život je něco mezi. Uvedu příklad: Před rokem – v den svých pětadvacátých narozenin – jsem dostala české občanství, tedy k tomu vietnamskému, což byla krásná symbolika. Na úřadě v Plzni, kde se to vyřizovalo, mi hodně pomohla celý ten proces popohnat jedna paní úřednice, abych stihla senátní volby. Takže v den svých narozenin jsem dostala české občanství a vyřídila si kvůli volbám dočasnou občanku. A paní úřednice zavolala do naší obce, kde jsem trvale hlášená, abych tam mohla přijít a – poprvé – odvolit.

A jaké to bylo?

Skvělé! Taťka to celé fotil, prožíval to se mnou; za volební urnou mě nebylo skoro vidět, jen hlava a ruce, jak tam strkají obálku. Cítila jsem sounáležitost, občanskou hrdost. Probudilo se ve mně to české já.

Dvojí občanství vyřešilo obrovské dilema, nekonečnou otázku, zda se zbavit vietnamského a mít české, nebo naopak, dříve jiná možnost nebyla. Vyřešilo to otázku, jestli jsem víc Češka, nebo Vietnamka.

Je vlastnost, kterou by se měli Češi od Vietnamců učit?

Určitě pokora. A taky úcta k druhým lidem. Někdy jsou tyto vlastnosti nejen ve vietnamské, ale třeba i v japonské mentalitě tlačeny až do extrému, kdy musíš fakticky poslechnout, co ti řeknou rodiče nebo prarodiče či teta z patnáctého kolena. Ale obecně se k sobě Vietnamci na veřejnosti chovají slušně, neštěkají na sebe, jsou k sobě pozorní. Není to samozřejmě vždycky černobílé, ale cítím, že jsme vedeni k větší rozvážnosti, ke klidu.

Pracujete jako happiness manager ve firmě IBM. Co máte na starosti, dělat lidi šťastnými?

Je to pozice, jejímž cílem je lidi ve firmě propojit, být takovým komunitním manažerem. Angažovanost českých zaměstnanců, a to víme z různých světových žebříčků, je minimální, pohybuje se okolo tří procent. Nejde jen o to uspořádat team building. Ten by měl být postaven na tom, co ti, kdo se ho mají účastnit, opravdu chtějí. A to chceme změnit – ne někoho k něčemu nutit, ale ukázat lidem, že není čeho se bát a taky že se nemají brát tak vážně.

Pořád ale není úplně jasné, co přesně děláte.

Dobře, někdo třeba vyjádří přání, že by si chtěl s sebou brát do práce psa, aby nemusel být celý den zavřený sám doma. Mým úkolem není generovat řešení, ale vytvořit prostředí, náladu, aby ten člověk s kolegy našli řešení. Takže nepomůžu ve smyslu, že to zařídím, ale mohu iniciovat setkání, kde se o tom budou bavit. Ideál je vytvořit pro lidi takové podmínky, ve kterém si budou moci v rámci korporátních procesů sami rozhodnout, co chtějí. Zní to hodně sluníčkově, ale pro mě osobně je tahle práce výzva, taková mise šířit pozitivní energii.

Váš blog je uveden mottem „Never miss a chance to dance“ – Nikdy nepromarni příležitost si zatančit. Daří se vám nepromarňovat příležitost?

Tanec miluji. Podle mého je to další evoluční fáze; lidé za několik stovek let budou místo chůze tančit. Pohyb a láska k hudbě jsou u Asijců hodně vyvinuté, nicméně mají problém se projevovat, což je dáno výchovou. Přistihnout tak při tanci hlavně někoho ze starší generace je téměř nemožné. U druhé generace, tedy mých vrstevníků, je to přece jen už uvolněnější. Což se mi propojilo i do práce – uspořádali jsme večírek, kde jsme si všichni parádně zatrsali.

A.Mrázová studuje na Vyšší odborné škole publicistiky.