Přes moře. S uprchlíky na cestě do Evropy

Uprchlickou krizi sledujeme v přímém přenosu. Zpravodajství připomíná album s dramatickými momentkami, které přeskakují z jednoho ohniska do druhého. V jednom týdnu tak byly všude víceméně tytéž záběry z Lampedusy, pak italský ostrov zmizel a dodnes se nevynořil. Nahradila jej italská a německá hranice a následně francouzské Calais. I to se však na další měsíce ztratilo, aniž se situace tamních uprchlíků vyřešila. Kamery se totiž obrátily k balkánské trase.

Zaznamenávání novinek je samozřejmě důležité, ovšem stejně podstatné je vzepřít se tomuto novinářskému instinktu. Sledovat nějaké místo a lidi delší dobu a přinést kontext, neotřelejší a hlubší svědectví, díky němuž čtenář pak zpětně víc porozumí i aktuálním událostem. Německý reportér Wolfgang Bauer a jeho český kamarád, fotograf Stanislav Krupař, to učinili v reportáži Přes moře, která zachycuje cestu několika syrských uprchlíků ze severu Afriky až do jejich cíle v Německu a ve Švédsku.

Zjednodušené představy

Unikátnost spočívá už v tom, že si vybrali jednu z nejnebezpečnějších alternativ – na jaře 2014 jako první novináři zkusili s uprchlíky přeplout Středozemní moře z Egypta do Itálie. „Abychom citlivě a z vlastní zkušenosti odvyprávěli nejdůležitější příběh naší doby,“ vysvětluje motivaci v úvodu k českému, aktualizovanému vydání knihy Krupař, nyní pracující pro časopis Newsweek. „To je ušlechtilá část pravdy. A ta druhá, to je posedlost. Vidět, co není k vidění. Naslouchat těm, které doma neuslyším.“

Bauer během revoluce proti Bašáru Asadovi a v prvních letech občanské války napsal pro německý Die Zeit několik reportáží ze severu Sýrie. Slyšel bomby z Asadových letadel, pracoval v budově, z níž nemohl vyjít na ulici, protože druhou stranu už ovládali islámští extremisté. Ví tedy velmi dobře, před čím Syřané prchají. Zkušenosti a kontakty ho dovedly k Amarovi, padesátiletému bohatému obchodníkovi z Homsu, po jehož boku novináři útěk do Evropy absolvují. A vidí tak intimní situace, které nejen navozují silné emoce, ale také narušují zjednodušené představy o exodu.

Bauer třeba popisuje rodinné setkání večer před tím, než se Amar odevzdal do rukou převaděčů. Pětiletá dcera s ním kvůli odchodu nemluví, třináctiletá dcera nechce z Egypta odejít, protože si tu již našla kamarády. Naopak sedmnáctiletá dcera touží odejít a v Německu studovat psychologii. Tchyně – původem z velmi zámožné rodiny – zase považuje útěk na lodi za příliš nedůstojný a zetě kritizuje. Při loučení je i bratranec, obchodník s diamanty, jenž se naopak chystá vrátit domů. Nehrozí mu od režimu nebezpečí a cítí příležitost: lidé v chaosu války své majetky ukládají právě do diamantů, protože se dají snadno ukrýt.

Amar však útěk do Evropy považuje za jedinou možnost, jak dětem zajistit důstojnou budoucnost. V Egyptě, kam po začátku syrské války odešel a kde úspěšně obchodoval s nábytkem, už zůstat nemůže – tamní junta po převratu proti vládě Muslimského bratrstva syrským uprchlíkům komplikuje jim život. Vydáváme se tedy s Amarem na cestu. Bauer a Krupař cestují s falešnou identitou uprchlíků z Kavkazu. Je jich celkem devět – včetně Alaa (31) a Hussana (20), bratrů z Damašku. Starší a aktivní prodával turistům koberce, sourozenec se flákal u videoher a na Facebooku.

Příběh takřka detektivní

Běženci se dostávají do rukou pašeráků, kteří se povzbuzují hašišem a působí jako naprostí amatéři. Hazardují s životy utečenců: když je navigují ulicemi Alexandrie, když je klacky ženou na pláž ke člunu i později na moři. Krupař potají na mobil fotografuje první nalodění a rozmazané snímky z noční pláže připomínají dramatické malby. První část knihy popisuje chvíle, kdy Bauer a Krupař cestovali s uprchlíky: čekání na plavbu, nečekaný únos skupiny soupeřícím kriminálním gangem, plavbu a zatčení egyptskou pohraniční stráží.

Novináři poté museli prozradit identitu, od svých ambasád v Káhiře dostali pasy Evropské unie a byli vyhoštěni. „Parfémovaný vzduch. Vítají nás úsměvy elegantních stevardek. ‚Přejete si čaj nebo kávu?‘ Všechny struktury, které nám do této chvíle bránily v překročení hranic, nás teď podporují, lákají dokonce reklamními plakáty a výhodnými nabídkami. Všechno, co nás kdysi zadržovalo, teď slouží k tomu, aby nás co nejrychleji dopravilo do cíle,“ píše Bauer v úvodu druhé části reportáže, v níž rekonstruuje další osudy hlavních hrdinů, kteří se snaží do Evropy dostat.  Zůstal s nimi v kontaktu a nechal si vše do detailů vyprávět.

A je to příběh takřka detektivní, se spoustou překvapivých zápletek. Čtenář se tu dozví o šílených manévrech nezodpovědných kapitánů a převaděčských bossů na otevřeném moři, uprchlíci budou přestupovat z lodě na loď, bude hrozit panika i vzpoura. Amarova cesta do Německa nebude zdaleka přímočará, spíš pravý opak – nakonec povede přes východoafrickou Tanzanii a jihoafrickou Zambii.

Bauer a Krupař své hrdiny poznali tak dobře, že se dostávají za životopisné zkratky a předvídatelné citace. Právě v tom je kouzlo, které kniha českému čtenáři přináší: kouzlo dlouhé novinářské reportáže. Čte se snadno, rychle, se zaujetím, jako dobrý článek v novinách nebo časopise – ostatně původní verze vznikla pro nejkvalitnější německý týdeník. Pro línějšího čtenáře má pořád příjemných sto stran textu, přesto nabízí stejně dobrý a přesný vhled jako mnohem hůře stravitelné faktografické knihy. Jen škoda, že někde se kvůli rychlému překladu ztrácí vtahující švih originálu.

Každopádně můžeme litovat, že žánr knižní reportáže – který není ani cestopisem, ani přísnou literaturou faktu – v Česku stagnuje. I cesty, jež vyžadují míň odvahy a peněz než ta s uprchlíky přes Středozemní moře, by nám přiblížily česká i zahraniční témata v jemnějších, realitě bližších odstínech, než jak je známe.

Wolfgang Bauer, Stanislav Krupař: Přes moře. S uprchlíky na cestě do Evropy

Grada, 128 stran