Deštník

Jazykové hříčky, intertextové narážky, mimořádná stylistická hravost, i to patrně byly důvody, proč si dílo Willa Selfa hledalo cestu do českého překladu velice obtížně. Autor dlouhá léta patří k nejrespektovanějším současným prozaikům, zároveň však ke čtenářsky nejobtížnějším – společně s takovými mistry anglické prózy, jakými jsou Nicola Barkerová nebo Martin Amis. Do českého překladu se tak dostává až nyní, a to s románem Deštník, který vešel do širšího povědomí předloni, kdy byl nominován na Bookerovu cenu.  Obtížný text se rozhodla přeložit Alena Dvořáková, jež schopnosti a cit pro stylistické nuance více než jasně prokázala při převodu neméně obtížného, v mnohém literárně podobného románu Suttree od Cormaca McCarthyho.

Self v tomto textu plně dostává reputaci náročného spisovatele modernistického střihu. Zapomeňme na lehce stravitelný příběh či oddychovou četbu, zapomeňme i na postmodernistické hrátky, jimiž se Self proslavil zkraje kariéry. Autor toho nabídne mnoho – ovšem čtenář si vše musí sám pracně vydobýt. Děj je rozprostřen po druhé polovině 20. století a vyprávění je vlastně jakýmsi proudem vědomí, v němž jsme nuceni vnímat časté změny perspektivy. Prostředí kliniky pro mentálně nemocné ze sedmdesátých let, vzpomínky na druhou světovou válku, úvahy o paměti a realitě – to vše tvoří střípky mozaiky, z níž je román sestaven.

Kritika ho připodobnila k vorticistické malbě, kompozici bez jasné struktury, místy trochu chaotické. Nicméně Self dokáže pozornost udržet vyprávěním a bohatým jazykem, který překladatelka dokázala skvěle převést do češtiny navzdory nesčetným potížím, jaké takový počin představuje. Deštník není snadný román, možná však Selfův nejlepší. Dokáže čtenáři připravit zážitek, jejž román v jistém smyslu sám popisuje: zážitek chaosu, víru vzpomínek a myšlenek, který nespěje k jasnému konci, ale v němž se musíme orientovat.

Autor je překladatel.

Will Self: Deštník
Přeložila Alena Dvořáková, Argo, 351 stran