Optikou Paříže

Jsem ze všech stran sevřená fanoušky fotbalového klubu Paris Saint-Germain. Na obrazovce nad stadionem bliká nápis „BUT!“, tedy francouzsky „GÓL!“, a z reproduktorů se line hlas: „Zlatan!“, kterému odpovídá stadion: „Ibrahimović!“ Něco je ale špatně. Nad trávníkem se vznáší stovky fialových balonků ve tvaru psa.

Probouzím se v pařížském hotelu. Ve snu se mi pomíchaly dva včerejší zážitky – výstava Jeffa Koonse v Centre Pompidou a fotbalový zápas PSG proti Evianu. Ačkoli jsem byla na fotbale podruhé v životě, kýčovitého a bezobsažného Koonse tento sportovní zážitek významně překonal.

Nesmyslnou debatu na téma hooligans versus pop-art ale nechávám na jindy. Rychle si oblékám šaty, které jsem si povrchně koupila prostě proto, že mi připomínají seriál Mad Men, obouvám podpatky a vybíhám do pařížských ulic. Když se blížím k secesnímu vchodu do metra, koutkem oka zahlédnu vojáky se samopaly a v podzemce si vyslechnu hlášení o nebezpečí teroristického útoku. Na avenue de Suffren, která vede k branám UNESCO, procházím okolo trafiky a nedá mi to, abych se nezeptala po výtisku Charlie Hebdo. Prodavač ale zřejmě rozpozná můj cizí přízvuk a nutí mě koupit si zboží v hodnotě 15 eur – pak prý jeden výtisk magazínu někde najde. Vydělat se dá, zdá se, na všem.

Zostřená bezpečnostní opatření prostoupila celé město. Do muzea se nedostanete bez prohledání tašky, a UNESCO dokonce disponuje téměř letištní kontrolou. Naštěstí jsem čistá a můžu se ponořit do víru zahájení Mezinárodního roku světla 2015.

Ve foyer mě upoutá výstava o vynálezech arabské optiky před tisíci lety, kdy v západním světě panovala doba temna. Kniha optiky arabského učence Alhazena, který je mimo jiné považován za otce vědecké metody zkoumání, položila základy nejmodernějších optických technologií. Na mysli mi vytane i zásluha arabských myslitelů, díky nimž se pro svět dochovalo mnoho z antické filozofie. Nedávné výroky našeho prezidenta o tom, že každý by měl žít tam, kde se narodil, a hledět si svého, mi v tuto chvíli připadají absurdnější než kdy jindy. Za pravdu mi během konference dává velvyslanec ze Saúdské Arábie, který poukazuje na to, že vzájemná kumulace poznatků stírá rozdíly mezi kulturami a vždy byla tím největším pohonem pokroku lidské civilizace.

Po živém vystoupení mezinárodní fyzikální studentské asociace, která chce nadchnout mladé lidi pro vědu a vychovat silnou generaci inovátorů, působí nekonečné vystoupení kardinála z Vatikánu jako z jiné planety. Nejen že odmítl mluvit anglicky, protože francouzština je víc nóbl a blíže k latině, ale v jeho proslovu o dialektice světla a tmy, dobra a zla, morálky a úpadku se obecenstvo po prvních minutách ztrácí. Ještě, že už je čas na oběd. Všichni ti laureáti Nobelových cen a vážení profesoři se živočišně tlačí k východům. Hovězí po burgundsku volá.

Zpět na svém hotelovém pokoji přemítám o celém dni. Do UNESCO přijali pozvání řečníci z vědecké světelné komunity ze všech koutů světa, na pódiu se v kulturních přestávkách hrála klasika i rap a haku zatančila maorská skupina z Londýna. Budovu UNESCO k večeru nasvítil finský vizuální umělec. Při sepisování těchto myšlenek do svého bloku mi oči sklouzávají k minibaru. Nakonec neodolám a otevírám si španělské pivo. Znovu se mi vrací vzpomínka na včerejší zápas nejlépe financovaného francouzského fotbalového klubu, který vlastní katarská vláda, na nějž jsem se šla podívat se svým irským kamarádem. Ještě že jsem nezůstala doma a nehleděla si svého. Klíží se mi oči. Zdá se mi o tom, že s prodavačem z novinového stánku smlouvám o předražené vydání Charlie Hebdo, z jehož titulní stránky na mě shlíží Muhammad s nápisem „Vše je odpuštěno“.

Autorka je členkou koordinačního týmu
Roku světla 2015 v ČR.