Proč zrovna Praha? Důvod nečekaného náletu je dodnes zahalen spoustou nejasností

Přesně před 75 lety se odehrál nejtragičtější válečný nálet na Prahu. Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující článek, který připomíná, že akci dodnes provází spousta nejasností. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně,  staňte se našimi předplatiteli.

Nikdy předtím ani potom nezažila česká metropole tak bleskovou tragédii. Čtrnáctého února 1945 v ní během pouhých pěti minut zahynulo 701 obyvatel a z ulic zmizely desítky domů. Po náletu amerických bombardérů mělo hlavní město tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava víc obětí než anglické Coventry, které je kvůli bombardování německou Luftwaffe z roku 1940 považováno za symbol barbarského útoku na civilisty. Důvod nečekaného náletu našich spojenců je dodnes zahalen spoustou nejasností. Tohle je nejpravděpodobnější verze příběhu, od něhož v sobotu uběhne 70 let.

Kapitán Harold L. Brown už čtvrtou hodinu z výšky devíti kilometrů nervózně sleduje krajinu. Respektive to málo, co je z ní vidět malým bočním okénkem čtyřmotorového bombardéru: radar mu přestal fungovat už někde nad Porúřím a od té doby naviguje pětadvacetitunovou létající pevnost B-17 jen podle toho, co se mu podaří zahlédnout skrz mraky. Ve stresu je i bombometčík, kterému Brown navlečený do zimní kombinézy čas od času kouká přes záda. Přes siluetu muže usazeného za plexisklovým čumákem bombardéru beztak vidí jen bílou vatu, která přikryla Evropu jako peřina. Ačkoli je svátek sv. Valentýna, neklidných je i zbylých osm členů americké posádky. Jestli brzy neodhodí více než dvě tuny bomb, které jim v Anglii narovnali doprostřed letadla, za chvíli dosáhnou bodu, kdy jim palivo nestačí k bezpečnému návratu na základnu.

Jenže Drážďany jsou stále v nedohlednu. Už k nim měli dávno doletět a s nimi i šedesátka bombardérů srovnaná ve třech klínových formacích jako tažní ptáci, které Brown vede z velicího letadla za sebou. Kdykoli se navíc mohou objevit německé stíhačky: od začátku války Spojené státy přicházejí o 170 letadel denně, zahynulo v nich už přes deset tisíc vojáků. Stres neustále stoupá. Je krátce po poledni 14. února 1945. V tu chvíli se pod Brownem konečně objeví Drážďany. Navigátor křičí do vysílačky, že cíl je na dohled.

Podplukovník Lewis P. Ensign, sedící v kokpitu metr za Brownem, dává ostatním letadlům rozkaz k útoku. Formace se rozestupuje, bombardéry se řadí za sebe a otevírají pumovnice. Stroje klesají k zemi a pod sebou vidí město rozdělené třpytivou šňůrkou řeky. Ensign zatlačí knipl dopředu a jako první nalétává na drážďanské nádraží. Když bombometčík odhodí pumy, otočí se na Browna a úlevně se na něj se zdviženým palcem přes kyslíkovou masku usměje.

Ve stejnou chvíli se v rodinné vile lékaře Ladislava Černického chystají k obědu. Je Popeleční středa, první postní den před Velikonocemi, takže jídlo se bude v ulici Na Farkáně v Radlicích podávat jen skromné. Kupec vily umřel už před válkou, teď tu ale žije jeho vdova Marie a s ní i tři synové s rodinami. Když se nad Prahou rozeznějí sirény, nikdo z Černických si z toho nedělá velkou hlavu. Leteckých poplachů už zažili spoustu a vždycky byly plané. Poslední, co šest členů rodiny (včetně tříleté Helenky a dvouletého Milánka) v životě uslyší, je zlověstný přibližující se svistot. Bomba z Ensignova letadla jejich dům rozmetá na všechny strany. Přežijí jen Mariini synové Zdeněk s Ivanem, kteří jsou zrovna v práci. A také Helenčina matka Věra, kterou před rozmačkáním zachrání trámy rozbořené vily.

Černické bude 70 let po náletu připomínat malý pomníček stojící v Radlicích vedle kapličky sv. Jana Nepomuckého. Podobných památníků je v Praze plno. A pokud by na nich byla jména všech obětí spojeneckého náletu, bylo by jich přes 700. O tom všem ale nemají v únoru 1945 američtí piloti a jejich navigátoři ještě ani ponětí. Když s bombardéry znovu stoupají nad mraky a stáčejí je směr Anglie, pevně věří, že splnili rozkaz a přispěli k totálnímu zničení nepřátelského města a tím k urychlení konce druhé světové války. Respektive věří tomu většina z nich.

Zpackaná operace

O jaltské konferenci dnes běžný smrtelník ví tři věci. Že se na ní na začátku února 1945 sešli lídři SSSR, USA a Velké Británie. Že si zde Stalin, Roosevelt a Churchill rozdělili poválečné Německo. A že se konala na dodnes neklidném Krymu. Méně známým výstupem vrcholné schůzky s krycím názvem Argonaut bylo zpečetění osudu Drážďan.

Winston Churchill sem přijel s taktickým plánem. Věděl, že Rudá armáda zpomalila svůj bleskový postup na Berlín, protože 100 kilometrů před ním narazila na Němce zakopané na Odře, kteří byli odhodlaní bránit se do posledního muže. Včetně těch, kteří se sem masově stahovali ze západu. Rusové přitom neměli k dispozici bombardéry, jimiž by mohli ničit protivníka v týlu a tím zabraňovat přesunu jeho rezerv. Churchill jim chtěl nabídnout pomoc a bombardovat klíčové železniční uzly výměnou za pár ústupků v budoucím uspořádání Evropy. Například že část Německa bude na rozdíl od Stalinových představ spravovat Francie. Plán mu vyšel. K Churchillově překvapení ale s žádostí o bombardování Německa v Jaltě přišli hned první den Rusové.

Už dva dny po konci konference tak z Anglie odstartovalo 773 britských lancasterů a halifaxů. Ty v nočních hodinách 13. února proměnily Drážďany přezdívané „Florencie na Labi“ v mrtvou krajinu. Záře z ohně z fosforových bomb hořících na 24 čtverečních kilometrech byla druhý den nad ránem vidět až v Praze. V té době už se na Britských ostrovech chystala druhá vlna útoku. Na Drážďany zamířili tentokrát Američané se 461 bombardéry B-17. V následujících hodinách dokončili dílo zkázy, symbolizované zničením skvostného barokního chrámu Frauenkirche a hlavně do té doby nepředstavitelným počtem civilních obětí.

I nejstřízlivější odhady hovoří minimálně o 35 tisících mrtvých (pro srovnání, atomová bomba v Hirošimě o půl roku později na místě zabije dvojnásobek lidí). Ještě dlouhá desetiletí po konci války se kvůli těmto drakonickým číslům budou vést polemiky, zda Německo za zničení strategického dopravního uzlu a obrovskou psychologickou ránu nezaplatilo až příliš vysokou cenu. Šedesát bombardérů každopádně do Drážďan nedoletělo. Místo toho zamířily do o 120 kilometrů vzdálenější Prahy.

Z vojenského hlediska to neměla žádnou logiku. Pokud totiž měly problém s dosažením plánovaného cíle (kvůli počasí nebo německé obraně), měly dva náhradní. A ty byly z logiky věci posunuté blíž k Anglii. V případě útoku ze 14. února jimi byly Kassel a Chemnitz. Praha ale byla ještě dál než Drážďany. Co tedy nad ní Američané dělali?

Dostali se sem v důsledku naprosto zpackané operace. Jen kvůli divoké poválečné době, kdy měli Evropané úplně jiné starosti než se vracet k událostem z poslední zimy v málo významném okupovaném státě, se tragédie nedostala na pořad dne. Její detailní scénář ostatně začal vycházet najevo teprve v prvních letech nového tisíciletí. Tehdy jeden z účastníků náletu Allen Ostrom shromáždil výpovědi svých kolegů z 398. bombardovací skupiny. Dnes už je většina z nich mrtvá. Ze závěrů, které z jejich slov vyplývají, běhá i 70 let poté mráz po zádech.

Kde to vlastně jsme?

Jak už bylo řečeno, Haroldu L. Brownovi krátce po přeletu německých hranic vysadil radar. Pro celý 1. bombardovací „wing“, tedy skupinu desítek bombardérů, které měl jako hlavní navigátor při náletu na starosti, to byl fatální problém. Žádné jiné letadlo tuhle rok starou novinku snímající reliéf terénu nemělo. Přístroj přezdívaný „Mickey“ byl pradědečkem všech dnešních navigačních vynálezů, vůbec první radar používaný v bojových letadlech. Letcům umožňoval i za špatného počasí na malé kruhové obrazovce sledovat, jak zhruba vypadá terén v jejich nejbližším okolí. Nebylo to nic moc přesného, ale pořád lepší než na svou dobu mimořádně těžké stroje navigovat postaru. Tedy nesrovnávat papírové mapy na stole navigátora s tím, co mu ukazují radarové snímky, ale s tím, co vidí z okna.

Právě do takové situace se letka dostala. A potíž byla v tom, že 14. února 1945 nikdo neviděl takřka vůbec nic. Nad Evropou panovala hustá nízká oblačnost a bombardéry se tak mohly řídit jen podle kompasu, který jim ukazoval směr. Dosaženou vzdálenost pak navigátor vypočítával podle hodinek, rychlosti letadla a síly větru. A ten měl mimořádnou intenzitu.

Právě kvůli obrovskému protivětru se už někde nad Nizozemskem celá Ensignova letka odchýlila od původního kurzu a směřovala omylem desítky kilometrů na jihovýchod. Situaci komplikovalo i to, že bombardéry neletěly k cíli přímou cestou: aby zmátly německou obranu a do poslední chvíle ji nechávaly na pochybách, kam se svým nákladem míří, kličkovaly nad Evropou a k místu útoku vyrazily rovně až z takzvaného iniciačního bodu. Tím měl být saský Cvikov vzdálený 90 kilometrů jihozápadně od Drážďan. Když ho mžourající Brown konečně objevil mezi skulinami mraků, zeptal se přes svého radistu navigátorů z ostatních letadel, zda souhlasí s jeho pozorováním.

Hned několik z nich mělo silné pochyby. Ralph McIntyre odpověděl, že jsou podle něj minimálně 80 kilometrů víc na jih. Nunzio Addabbo a Robert H. Friedman to odhadovali až na dvojnásobek. Nebyli si ale jisti a Brownova slova o tom, že městem pod nimi prostě musí být Cvikov, je zviklala. Zvlášť když velitel Ensign na jejich námitky opáčil, že nejspíš budou „šílenější než peklo“. Peklo se ovšem chystalo pro Prahu. Tím městem pod bombardéry, nad které je zanesl vítr, totiž byla ve skutečnosti Plzeň.

Nad protektorátem už bylo počasí jasnější a Brown tak mohl letku navádět podle železniční trati, již občas zahlédl. Podle letového plánu, který mu dali na základně v Anglii, měla vést jihozápadně od Cvikova a po 90 kilometrech končit v Drážďanech. Všechno tedy jakž takž sedělo. Ironií osudu ovšem bylo, že úplně stejným směrem od Plzně a zhruba ve stejné vzdálenosti ležela Praha. Bombardéry k ní doletěly za půl hodiny a spustily pětiminutové inferno.

Už během něj McIntyrovi došlo, že měl se svým odhadem bohužel pravdu: „Zpozoroval jsem, že se řeka od severu stáčí v poněkud jiném úhlu než na fotografiích Drážďan. To ve mně pochopitelně vyvolalo otázku, kde to vlastně jsme. Ale jinak obě města vypadala až neuvěřitelně podobně.“ Friedman si omyl uvědomí o chvíli později, když jeho letadlo při obrátce narazí na protiletadlovou palbu v místech, kde podle mapy Německa žádná děla nemohla být. Ostatní letci se o tragické chybě dozvědí po návratu na základny.

Dobový kolorit

Šedesátku bombardérů B-17 v únoru 1945 nad Prahu zavedla kombinace hned několika nešťastných faktorů. Špatné počasí, výpadek radaru a rozhodnutí velitele důvěřovat hlavnímu navigátorovi, a ne jeho váhajícím kolegům. To všechno však nevysvětluje, proč v Praze zahynulo během pouhých pěti minut tolik civilistů. Krátce před koncem války byla přece evropská města na bombardování připravená: téměř v každém domě byl vybudován protiletecký kryt, speciální bunkry byly k dispozici i na veřejných prostranstvích a nálet s předstihem ohlašovaly sirény slyšitelné po celém městě.

Praha nebyla výjimkou. Němci kolem ní rozestavěli 50 protiletadlových děl včetně dvou baterií v Jelení ulici a na Letné na přímou ochranu Pražského hradu. V jeho sklepeních taky už v únoru 1944 preventivně zazdili korunovační klenoty. Útoky se ale hlavnímu městu vyhýbaly. S výjimkou bombardování Holešovic v listopadu 1944, jež mělo na svědomí tři oběti. O to se postaral osamělý britský bombardér, který nálož na periferní elektrárnu pravděpodobně odhodil nouzově při bloudění nad Evropou.

Není tedy divu, že čím víc přeletů přes protektorát Spojenci podnikli, tím se ostražitost Čechů zmenšovala. Hlášení o blížících se „nepřátelských bombardovacích svazech“ se pro ně stala dobovým koloritem, který vždycky začal houkáním sirén, přesunem do krytů, dalším houkáním odvolávajícím poplach a končil návratem domů. Záhy většina z nich poplachy ignorovala. Byli si jistí, že Spojenci na Prahu nezaútočí; koneckonců všude se šuškalo, že to v Londýně slíbili exilovému prezidentovi Benešovi.

Realita ale vybízela spíše k ostražitosti. Protektorát byl pro Němce jednou velkou zbrojní továrnou ukrytou v klidném srdci Evropy a Angličané s Američany to dobře věděli. Několikrát bombardovali brněnskou Zbrojovku, kladenskou Poldovku a plzeňskou Škodovku. Právě nálet na Plzeň v noci ze 16. na 17. dubna 1943 ukázal, jak tragické chyby generuje letecká válka. Když se Britům na radaru objevil reliéf továrny, shodili na ni přes 600 tun bomb. Jenže oním areálem byla ve skutečnosti podobně velká psychiatrická léčebna v Dobřanech ležících deset kilometrů od skutečného cíle. Při náletu zahynulo 200 lidí včetně stovky pacientů.

Pražané se z toho nepoučili. Sirény začaly 14. února 1945 houkat 20 minut po poledni. Pár desítek sekund poté se nad městem objevily první bombardéry. Pamětníci dodnes vzpomínají, jak místo do krytů směřovali na náměstí, aby si prohlédli stříbrné stroje na obloze, které podle nich mířily – jako obvykle – do nenáviděného „rajchu“. Podle některých svědectví dokonce okouzleně sledovali, jak se z vedoucích letadel k zemi snášejí lesklé staniolové proužky, jimiž Američané rušili německé radary a které považovali za nějaký přátelský pozdrav „nebeských jezdců“. Pak z nich ovšem začaly padat mnohem větší předměty.

Zraněné napravo

První pumy míří na Radlice. Vedle vily doktora Černického rozmetají i hřbitov Na Malvazinkách, takže je okolí ještě pár dní nato pokryté exhumovanými kostmi. Nálet pokračuje přes Vltavu. Na jejím druhém břehu zasáhne Palackého most a vážně poškodí Myslbekovy sochy Záboje a Slavoje. Oběti v ulicích se už počítají na desítky. To nejhorší však Prahu teprve čeká.

Hodiny na Jiráskově náměstí se po zásahu střepin zastavují na čase minutu před půl jednou. V Resslově ulici shoří čtyři tramvaje. Na Karlově náměstí se v krytu za pomníkem Karoliny Světlé schovává stovka matek s dětmi, které byly na polední procházce. Bunkr dostane přímý zásah a všichni jsou během vteřiny mrtví. Sousední benediktinské opatství Na Slovanech přezdívané Emauzy je v troskách – nálet srovná velkou část gotické památky založené Karlem IV. se zemí. Pár metrů odtud se vrací z hodiny klavíru šestnáctiletá Eva Ladová. Malíř Josef Lada svou dceru najde až za tři dny ležící mezi ostatními mrtvými na podlaze kostela sv. Ignáce.

Nálet pokračuje směrem na Vinohrady. Čtyřletý Václav Klaus ho stráví schovaný ve sklepě v neckách, na den stejně starý Jan Vodňanský se s rodiči nemůže dostat do zamčeného sklepa a zásah domu přežije jen díky tomu, že bombě selže rozbuška; několik týdnů pak ze šoku koktá. Horolezec a oblíbený malíř Tater Otakar Štáfl s manželkou Vlastou úkryt ani nehledají. Oba zahynou v ateliéru v Mánesově ulici a s nimi po výbuchu fosforové bomby shoří i Štáflovo monumentální plátno Snášení raněného. Výjev zobrazuje muže nesoucí bezvládné tělo kamaráda.

Podobných scén je v následujících hodinách Praha plná. Poslední bomby dopadají na Vršovice, z pankráckého bytu to pozoruje patnáctiletý Adolf Born. Tlaková vlna z výbuchů vzdálených několik kilometrů vyráží okno. Tři minuty po půl jedné je po všem. Bombardéry jsou pryč a Prahu halí hustý dým z požárů a rozprášené sutě. Městské statistiky říkají, že nálet zasáhl 2500 domů, z toho 88 velmi těžce poškodil a 68 úplně zničil. Včetně toho, na jehož místě postaví za desítky let architekt Gehry svůj slavný Tančící dům.

Požáry se hasí jen pomalu, protože většina hasičů byla odvolána na pomoc Drážďanům. Německo do záchranné akce v okupované zemi nasadí dva tisíce mužů včetně šesti oddílů wehrmachtu a jednotek SS. O alespoň zdánlivých obrysech síly spojeneckých bomb si dnes můžeme udělat představu z fotografií Stanislava Maršála, který je okamžitě vyslán zdokumentovat neštěstí jako zpravodaj protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Dostane se i do uzavřených zón, včetně kostela sv. Ignáce, kde fotí mrtvoly narovnané v řadách před oltářem. Unikátním souborem 162 snímků se však po válce nikomu nechlubí. Nechce být spojován s prací pro kolaborantskou organizaci založenou neblaze proslulým Emanuelem Moravcem.

Široká veřejnost se s nimi seznámí až v roce 2008, kdy se Maršálova pozůstalost dostane do sbírek Vojenského historického ústavu (znovu k vidění budou od příštího pondělí na výstavě na radnici Prahy 2 na náměstí Míru).

Na fotografiích jsou i zasažené dílny Národního divadla, ve kterých shoří na 30 tisíc historických dekorací. Zničená je také vinohradská synagoga pro dva tisíce lidí, jedna z největších na světě. Němci ji zakážou teenagerům z Luftschutzpolizei, do níž verbují chlapce z protektorátu, hasit. I tyhle vyplašené mladíky Maršál nafotí. Někam se ale ani on nedostane. Třeba do druhého sklepení pod populárním uzenářstvím Emanuela Macešky naproti Vinohradské tržnici. Nikdo neví, že se pod zbořeným domem snažilo ukrýt 23 lidí. Přijde se na to až v roce 1971, kdy tu jejich kostry objeví při výkopových pracích.

Účel útoku

Ve 13.10 sirény oznamují konec poplachu. Je jasné, že bombardéry se už nevrátí. Většině z nich nestačí palivo až do Anglie, a proto přistanou na základnách v již osvobozené Francii a Belgii. Tady piloti ze srovnání fotografií bombardování a Drážďan zjišťují, že minuli cíl. Na Prahu svrhli 152 tun bomb, 701 lidí zabili a 1184 zranili. Drtivá většina jsou civilisté, vojenský objekt nebyl – až na lazaret v Emauzích – zasažen žádný.

ČTK zveřejňuje tiskovou zprávu, v níž letce označuje za teroristy. Problém přitom není jen s odklízením škod a záchranou raněných. Už pár hodin po náletu se na nárožích ulic objevuje vyhláška: „Pozor! Kdo sahá na majetek náletem poškozených, je považován za DRANCOVNÍKA a trestá se smrtí. Pro zvědavce zde není místa!“ František Bouma výstrahu ignoruje, vloupá se do deseti pobořených domů a za pár dní ho za to popraví na Pankráci.

Pohřeb obětí se koná v neděli 18. února. Nejprve dopoledne před Rudolfinem, kde smuteční řeč nad rakvemi mrtvých Němců pronese náměstek primátora Josef Pfitzner. Krátce nato mají obřad i Češi. Na náměstí Míru (tehdy Říšském náměstí) kousek od stále čmoudících trosek leží vedle sebe 150 rakví z nelakovaného dřeva označených číslicemi. Čestnou stráž před kostelem sv. Ludmily drží členové kuratoria v uniformách se zapálenými pochodněmi.

Vinohrady zní Oberthorovo Andante religioso a předseda vlády Richard Bienert do mikrofonu hřímá: „Účel útoku byl jen a jen teroristický. Vždyť jsme byli dokonce svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho loajálním postojem k Říši.“ Ani ne tři měsíce poté zjistí, že se hluboce mýlil. Za kolaboraci dostane v osvobozeném Československu tři roky natvrdo.

Protektorátní tisk sice bude následující týdny obyvatele přesvědčovat, že se Češi stali cílem leteckého teroru, který je pouhou předzvěstí hrůz, které je čekají v případě nacistické prohry. Nálet z února 1945 se ale v našem povědomí nezapíše jako symbol angloamerického zla ani po únoru 1948. Komunističtí historici si totiž za příklady prohnilé západní mentality vezmou jiné nálety. Třeba ten z listopadu 1944, během něhož Američané zničili Baťovy závody ve Zlíně, nebo ten z března 1945, kdy Spojenci znovu zaútočili na Prahu.

Tentokrát už cíleně na továrny ČKD a letiště. Ačkoli v těchto případech šlo o vojenské objekty, komunisté to interpretovali jako snahu Západu oslabit hospodářství ve státě, který se chystal vstoupit do východního bloku. Odvrat pozornosti od „collateral damages“, tedy vedlejších škod v podobě civilních obětí, měl svou zvrácenou logiku. Černé svědomí totiž měli i Rusové, jejichž náletům na ustupující Němce v posledních dnech války padlo za oběť přes tisíc lidí, včetně stovek nevinných Čechů. V paranoidní době, kdy se nejvíc řešilo, jak Američanům zabránit v bombardování Československa mandelinkou bramborovou, se tak mrtví z února 1945 dostali na vedlejší kolej.

Nezodpovězená otázka

V roce 2000 navštíví rekonstruovaný klášter Emauzy skupina amerických veteránů z 398. bombardovací skupiny. Faráři Vojtěchu Engelhartovi se omlouvají za to, že před 55 lety zničili jeho svatostánek. „Museli jsme se vrátit, abychom řekli: Jsme vinni, že jsme shodili bomby na tuto nádhernou budovu,“ pronese pilot Allen Ostrom. Kněz mu odvětí, že není třeba se omlouvat: „Mnohem víc škod než vaše bomby nám způsobila čtyřicetiletá ruská okupace.“

Při následné debatě se všichni shodnou, že nebýt chyby navigátorů a lehkomyslnosti Pražanů, ke katastrofě by nedošlo nebo by měla mnohem menší rozměry. Na jednu otázku ale nikdo odpovědět nedokáže. A to ani dnes, 70 let po spojeneckém náletu. Proč tehdy nikomu z letců nepřišlo divné, že je město pod nimi na rozdíl od hořících Drážďan zcela nedotčené válkou, a na poslední chvíli to neotočili?

Možnou odpověď nabízí pohled na aktuální boje. Při kombinaci stresu a chyb v navigaci dochází k fatálním omylům i dnes, kdy mají armády k dispozici nesrovnatelně přesnější vybavení a kdy nálety řídí navigátoři bezpilotních strojů místo z kokpitu ostřelovaného letadla smýkaného větrem z pohodlí kanceláře vzdálené od místa úderu tisíce kilometrů. Také oni se čas od času spletou, přestože globální média sledující pozorně jakoukoli podobnou chybu jsou připravená ji – na rozdíl od roku 1945 – okamžitě náležitě rozmáznout a označit jejího viníka.

Text čerpá z dokumentů 398. bombardovací skupiny, výpovědí pamětníků a knih Jana B. Uhlíře Bomby na Prahu, Michala Plavce Strach nás ochromil a Jiřího Rajlicha Mustangy nad protektorátem.