Slovenská srážka

To, co se dnes děje uvnitř slovenské společnosti, lze srovnat jen s počátkem devadesátých let, kdy jí cloumaly vášně nacionalismu. Dnes jako tehdy se lidé hádají v hospodách, éterem létají ostrá slova a atmosféra houstne paranoidními výlevy v médiích. Důvodem je referendum, v němž mají Slováci rozhodovat o tom, co je manželství a jak má vypadat jejich rodina.

Ve skutečnosti jde samozřejmě o tažení proti homosexuálům, čímž se křesťanští aktivisté ani netají a jeden z kněží se rozohnil tak, že v kostele zahřímal: „Vytlačte tuto špínu za hranice státu!“ Není divu, že těch několik gayů, kteří se veřejně hlásí ke své orientaci, zděšeně uvažuje na sociálních sítích o emigraci. Přesto lze číst tuto společenskou bouři jinak než jen jako návrat do doby temna. Může být totiž stejně dobře bolestivou součástí procesu, jímž Slovensko prochází na cestě k moderní společnosti západního typu, a znamením, že katolická církev se jen křečovitě snaží na poslední chvíli tento proces zvrátit.

Slováci o sobě vždy věděli, že mají sklony ke konzervativismu vesnického typu, nicméně v posledních 20 letech se díky médiím, nástupu mladé generace a úpadku vlivu církve zdálo, že se docela úspěšně mění ve standardní evropskou společnost. Jenže pak se před půldruhým rokem prohnal Košicemi na východě země mohutný průvod 80 tisíc lidí, kteří pochodovali „za život“. Byla to odpověď na údajnou invazi „kultury smrti“, jak katolická církev nazývá iniciativy vládních i nevládních institucí ve prospěch rovnosti žen a také homosexuálů.

Pro mnoho Slováků byla mohutnost demonstrace – největší od roku 1989 – šokem a pro její organizátory, Alianci pro rodinu, velkým povzbuzením. Následovala petice za vypsání zmíněného referenda, kterou podepsalo 400 tisíc lidí. A podle všeobecného očekávání se k referendu samotnému chystá v sobotu 7. února dorazit milion obyvatel, možná i víc. 

Ostuda politiků

Ani milionová účast však neudělá z hlasování platnou věc – to by musela přijít víc než polovina voličů, tedy přes dva miliony –, ale o to teď ani nejde. Důležitější je, že v zemi probíhá vášnivá diskuse, která je dnes na západ od Bratislavy nepředstavitelná. Křesťanští aktivisté burcují proti plíživé destrukci „přirozené rodiny“ a útlaku katolické většiny způsobenému prý tím, že si „homosexuální lobby“ za vydatné pomoci médií „zadními vrátky“ prosazuje zákony ve svůj prospěch.

Přitom je to skoro úplně naopak: jsou to slovenští liberálové, proti nimž stojí podstatně větší mocenská i společenská síla. Je to téměř k nevíře, ale mezi politiky se našlo jen pár jednotlivců, kteří se odvážili říci, že k referendu nepůjdou, ostatní nepřímo podporují Alianci pro rodinu prohlášeními, že se hlasování zúčastní. Důvod je prostý: buď názor aktivistů z aliance sdílejí, nebo mají strach ze svých voličů. Je pravda, že podle průzkumů by velká většina Slováků na otázky referenda odpověděla „ano“. Souhlasí tedy s tím, že manželství smí být pouze mezi mužem a ženou, že adopce dětí homosexuálními páry nesmí být povolena a že sexuální výchova ve školách má být dobrovolná.

Paradoxem je, že všechno už je v tuto chvíli vyřešeno k naprosté spokojenosti aktivistů aliance. „Jejich“ definici manželství prosadil do ústavy už loni vládní Smer ve spolupráci s křesťanskou opozicí, na Slovensku dosud nebylo zavedeno ani registrované partnerství homosexuálů, natož adopce, a sexuální výchova je dobrovolná i teď. Jenže křesťanští aktivisté tvrdí, že celá akce má hlavně zabránit, aby se o změnu dnešního stavu někdo v budoucnu pokusil, jelikož homosexuální lobby, média i morálně rozložená západní Evropa jen číhají na svou příležitost.

Civilizační souboj

Zděšení liberální menšiny z úrovně debaty lze velmi dobře pochopit. Ve společnosti, která se ještě pořádně nevyrovnala se svojí odpovědností za holocaust, jenž byl organizován tehdejším samostatným slovenským státem za vydatné pomoci katolické církve, je opět jedna menšina vykreslována jako vřed na těle národa. A katolická církev stojí v pozadí tažení proti homosexuálům s vervou, jež by si zasloužila výklad psychoanalytika.

V reklamním spotu, který televize naštěstí odmítly vysílat, dva gayové oplzle laskají vyděšeného malého chlapce (hle, jak zrůdná je myšlenka adopce!). Člověk se nemůže zbavit dojmu, že křesťanští aktivisté jsou posedlí vlastními démony, které chtějí potlačit, ale oni jim oklikou vylézají z hlubin podvědomí – není přece pedofilie hříchem spjatým s duchovními katolické církve?

Navzdory nevkusné debatě plné lží a demagogie však slovenská společnost zažívá i jinou zkušenost: nikdy se zatím ve slovenských médiích a na sociálních sítích nezvedla tak mohutná vlna názorů, jež obhajují lidská práva a rovnost. Je to jen zdánlivý paradox. Může se klidně stát, že společnost vyjde z této civilizační srážky lepší a svobodnější, než byla před ní.