Prezident a kalhoty

Na tomto místě mohl být pěkný komentář o „superholocaustu“. Prezident Miloš Zeman před ním varoval minulý týden na konferenci pořádané k 70. výročí osvobození Osvětimi, když prohlásil, že světu hrozí něco ještě horšího než nacistická genocida, totiž vyvraždění stamilionů lidí hrdlořezy Islámského státu.

Po reakci slova hlavy státu přímo volají. Přidávat předponu „super“ k tragédii, která nemá v dějinách obdoby, je samo o sobě nevkusné. Prezident zjevně postrádá cit pro historické paralely, když srovnává vyspělé byrokratické soukolí na vyhlazení etnické menšiny s geopolitickou expanzí krvelačných fanatiků. A navíc existuje podezření, že důvodem jeho silných slov o islamistech je snaha odvést pozornost od dění na Ukrajině a potěšit tak ruské přátele.

Přesto se člověku o superholocaustu moc rozepisovat nechce. Český prezident se v posledním roce proměnil ve svého druhu jukebox, z nějž hloupé výroky padají tak často, že vzniká pochybnost, zda má vůbec nějaký smysl s nimi polemizovat. Není obsah Zemanových promluv naopak promyšleně zvolenou náloží, která má explodovat s co největší silou, vyvolat pohoršení a zajistit mu tak dominanci ve veřejné debatě? A pokud ano – tak co s tím?

Dnes o postižených dětech

Osvědčený způsob strhávání pozornosti už odpradávna definuje tzv. pravidlo stažených kalhot. Kdo si v divadle stáhne kalhoty, má vyhráno – lhostejno, jak zajímavý je program a jak kultivované publikum, všichni se budou dívat na jeho nahý zadek.

Miloš Zeman tenhle trik používá často. Neznamená to, že by mu šlo jen o publicitu, spousta jeho kroků sleduje zřetelný plán – pomstít se oponentům, upevnit svou pozici, hájit ruské zájmy, útočit na společnost rovných příležitostí. Prezidentovy výroky a činy ale většinou obsahují i onen promyšleně třaskavý prvek, který má publikum šokovat narušením běžných hranic kultivované debaty.

Můžeme si myslet, že Zeman je prostě provokatér a hulvát, ale frekvence a občas i nepochopitelný výběr témat naznačují, že hlava státu si stahování kalhot osvojila jako způsob budování mediální přítomnosti. Když před dvěma týdny prohlásil, že postižené děti nepatří do normálních škol, nebylo vůbec zřejmé, co tím sleduje. Jeho postoj je nejen prehistorický a neobhajitelný, nemá dokonce ani populistický potenciál.

Bylo ale jasné, co jím vyvolá – záplavu rozrušených reakcí odborníků, novinářů, politiků i rodičů, svých dalších 15 minut slávy. Prezidentská funkce ho přitom dokonale chrání – nemusí dál vést žádnou polemiku ani reagovat, jen se odmlčí, vzkáže pár frází po svém mluvčím a za pár dnů se s rozepnutým poklopcem zjeví zase někde jinde.

Jenže, co z toho vyplývá? Že na Zemanova prohlášení nemají média reagovat? Těžko. Ignorovat můžeme (a to pouze někdy) řadové extremisty, jako je Tomio Okamura, nebo drobné ideologické jedůvky, kterými kdysi média zásoboval Zemanův předchůdce a průkopník sériového strhávání pozornosti Václav Klaus. Ve chvíli, kdy prezident útočí na konkrétní lidi, ať už jsou to čeští profesoři, ruské punkerky nebo děti s handicapem, společnost se má ozvat.

Když si někdo z diváků v divadle stáhne kalhoty, můžeme se usmát a nerušeně se vrátit ke sledování představení. Smůla ovšem je, když dotyčný stojí na pódiu v hlavní roli. Prezident s námi hraje svou hru o pozornost a nám nezbývá než reagovat. U hlavní postavy na pódiu se totiž těžko můžeme tvářit, že ji nevidíme.

Nemilým důsledkem téhle situace je u části lidí pocit jisté otrávenosti, atmosféra setrvalého znechucení nad tím, co to zase Zeman řekl a co řekne příště. Až do příští prezidentské volby s tím nejde moc dělat. Ale lepší porozumění tomu, jaké strategie prezident volí, může aspoň pomoci prožívat hradní kanonádu méně emocionálně. Koneckonců myšlenkové akrobacii, kterou je státník při hledání vhodného střeliva ochoten podstoupit, se občas dá i pousmát – třeba jako u zmíněného superholocaustu.