Ožeň se, bratře, ožeň

Na svatbě jsem byl v životě jen párkrát. Oddávání městským úředníkem má své nepopiratelné kouzlo, jež obřad vždy spolehlivě zbaví jakékoli vážnosti. Zápal oddávajících politiků z tradičních stran obvykle odpovídá jejich mnohaletému působení na radnici: špičaté boty a životní moudrost, sada receptů na chování v životě manželském, patetický projev, který svatebčanům spolehlivě přivodí intenzivní pocit trapnosti.

Těžko tak vysoko nastavenou laťku surrealismu přeskočit. Proto jsem si oprávněně lámal hlavu, jak si s oddáváním poradím. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset někdy takovou situaci řešit, ale život je plný překvapení – všechnu moc imaginaci!

Před rokem jsme si v Brně vymysleli hnutí Žít Brno. Ačkoli to nikdo z nás nečekal, s touto stranou jsme v městské části Brno-střed utrpěli těžké volební vítězství a já se ocitl v zastupitelstvu. Museli jsme tedy vygenerovat někoho, kdo bude rozdávat radost a štěstí snoubencům. Vystudoval jsem Divadelní fakultu JAMU, volba tedy padla logicky na mě (čímž jsem se stal i jedním z těch šťastnějších absolventů, který pro nabyté dovednosti našel adekvátní uplatnění).

Nepovažuji se ani za autoritu v oblasti novomanželské etiky, ani za teoretika společného stárnutí. Poprosil jsem proto kamarádku Barboru Antonovou, aby mi pomohla s tvorbou originálního proslovu. V této podobě jsem ho použil pouze při sňatku svého kamaráda, sociologa Standy Bilera a jeho snoubenky Aleny. Duch proslovu nicméně posloužil i pro dalších devět párů, které jsem během prvního oddávacího dne sezdal. Jako vhodný úvod jsme zvolili verše Františka Gellnera: „Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře/ Ostatně je mi to jedno s kým/ Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře/ Chci se zas opít šampaňským.“

Po odpovídající hudební vložce pak přišla řada na vlastní oddávací tvorbu: „Důvodů, proč se lidé berou, bychom našli hodně – a všechny jsou víceméně špatné. Proto je potěšující, že se naši snoubenci berou zcela bezdůvodně. Bydlí spolu už dlouho, dítě si zvládli pořídit bez razítka z úřadu, novomanželské půjčky už stát neposkytuje. Naši nastávající manželé se berou jenom tak. Mají se rádi a chtějí být spolu. Dokonce tak moc, že se nebojí ani oficiálního potvrzení jejich svazku. Ano, i tak jednoduchý může život někdy být. Věřím, že mluvím za všechny přítomné, rodinu i přátele, když řeknu, že jsme moc rádi, že nás k tomuto aktu přizvali. A že si společně s nimi budeme tento památný den připomínat po zbytek života a vyprávět o něm všem současným i budoucím dětem.

Obvyklou pasáž svatebních obřadů, kdy úředník nabádá snoubence, aby se vzájemně ctili, milovali a podporovali, můžeme rovnou vynechat. Jsou to dospělí lidé a sami vědí nejlíp, jak se k sobě mají chovat. Vzájemně se ctili, milovali a podporovali doteď a určitě nemají důvod na tom cokoli měnit. Bez dalších řečí tedy můžeme přistoupit k tomu nejdůležitějšímu.“ A pak už jen úřední formule, výměna prstýnků a vzhůru na další svatebčany.

Celý den proběhl překvapivě hladce. Nezaznamenal jsem jedinou stížnost, a to přesto, že dohled nad klíčovým obřadem prováděl náš nový starosta městské části Martin Landa. Je ale dost možné, že pro svatebčany byl vlastně inkognito – svůj mandát vykonal ve fosforově zelené bundě, již v městské části obvykle nosí zametači a které na zádech svítí nápis „Pracujeme pro Brno-střed“.

Po prvním oddávacím dni si troufám tvrdit, že co do svateb nemáme s naší čtvrtí konkurenci. Protokolárně se můžou zdát trochu netradiční, ale na náš laskavý humor by byl pyšný i strýček Jedlička. Pokud jste se tedy i vy rozhodli, že je čas někoho si doživotně uvázat ke krku, rád vás uvítám v sále Nové radnice Brno.

P. S.: Děkuji paní matrikářce i všem ostatním z úřadu, že mě vše rychle a pěkně naučili, příště upeču štrúdl.

Autor je zastupitel a oddávající