Čekal jsem víc
Jeden Pražák lufťák, co se u nás objeví se ženuškou podobnou hipízačkou jako von a s jejich harantama jednou za půl roku, aby si hráli na chalupáře, mně přivezl dříví na opravu tý jejich zříceniny, prej že jsme kámoši a já jsem truhlář a pokrývač, abych se mu koukl na střechu. Myslel si, když se vídáme v hospodě, moje žena se s ním jednou vožrala a von ví, že mám epilepsii, tak budeme kámoši. Ani hovno. Tak jsem to jeho dříví jakože vzal, a když vodjeli, prodal jsem ho. A když zase po půl roce přijel a divil se, že nemá opravenou střechu, že jsme přece jako byli domluvení a já mu to slíbil, což jsem neslíbil, tak co prej tomu stálo v cestě? Takhle se mě zeptal. Já nevím, co mi stálo v cestě, ale prostě to dřevo už nemám. Chvíli smutně koukal a pak mi nabídl, že pro něj můžu zadarmo pracovat, abych si to jeho dříví jako odpracoval. Řekl jsem, že na to mu seru. Byl docela překvapenej a ptal se mě, jak si to představuju? Že prej jsem ho okradl a podvedl. Já? Zeptal jsem se ho. Kýval rozčileně hlavou a opakoval tu debilní otázku. Bylo mi ho trochu líto, jak tam stál a začínal se rozčilovat. Doma určitě čekala ta jeho vostrá manželka, která číhá na každou jeho chybu a teď vyžadovala uspokojivý řešení nepříjemný situace, do který se dostali částečně mojí vinou. Tak jsem mu řekl, že pro něj pracovat prostě nebudu. Pořád to nechápal a zjišťoval důvod. Už jsem neměl náladu mu dál zkoušet vysvětlit, proč jsem ho…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu