Za Alešem Veselým
Zemřel sochař, který překonal představy, co může naše umění světu nabídnout
Ještě na listopadové vernisáži výstavy Budování státu si to Veletržním palácem rázoval svou typickou robustní chůzí a s pronikavýma očima nevěřícně kroutil hlavou. „To sem teda mohli dát něco lepšího než tuhle příšernou sorelu,“ komentoval otráveně fakt, že Národní galerie na přehlídku umění reprezentující Československo ve 20. století zařadila i díla, kterými celý život opovrhoval.
Pro Aleše Veselého to byl letos intenzivní rok: odhalil dvě monumentální sochy, které bral jako završení svých plánů poklonit se lidem, kteří na rozdíl od něj neměli to štěstí přežít holokaust. K osmdesátinám se dočkal čtyř výstav, které nahlédly jeho tvorbu od počátku až do dnešních dnů včetně artefaktů, které dosud nebyly veřejně k vidění. A na další dekádu života se chystal s energií, již by mu mohli závidět o generace mladší kolegové. Proto minulé pondělí zpráva o náhlém úmrtí jednoho z největších sochařů minulého století nejvíc překvapila ty, kdo ho dobře znali.
Zhoršit situaci
Ono nej- není nijak nadsazené. Spolu s vrstevníkem Karlem Neprašem to byl právě Aleš Veselý, kdo zcela převrátil představy, co zdejší umění může vzhledem ke společenským okolnostem nabídnout. Oba se programově vykašlali na nadbíhání režimu, ať už mu chceme říkat jakkoli, a dělali si svoje. Paličatě, všemu a všem navzdory včetně zahraničních trendů. U obou přitom najdeme něco typicky českého – ono kutilské „bastlení“, spojování zdánlivě nespojitelných materiálů v nejlepší tradici národa Přemka…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu