Ty o smrti jsem si schovala na Vánoce

I.

Vždycky.

II.

Ta s tou kočkou

Stojím na zastávce autobusu. Je to malinkatá zastávka, nikde nikdo. Není tam ani budka, ani stříška, pod kterou by se lidi mohli schovat, v případě že by pršelo. Je tam jenom značka s obrázkem autobusu. Přes cestu přeběhla kočka a po cestě projelo auto. Když k tomu přidám stejný čas a stejné místo, tak je z toho tragédie. Kočka byla mladá, vesnický typ. Na světě bude o jednu kočku a sedm životů míň.

III.

Vždycky teď.

IV.

Ta s ptáčkem

Pod schody venkovního vchodu pípalo holátko. Pípalo tam víc než půl dne, než jsem se na něj šla podívat. Chodila jsem kolem něj další půlden a přemýšlela, co s ním. Během mého přemýšlení ptáček pomalu scházel (tady je potřeba zdůraznit to POMALU) a mně začalo celkem rychle docházet, že je potřeba mu pomoct. Rozhodla jsem se, že to musím udělat co nejdřív. Poprvé jsem nad něčím takovým vůbec přemýšlela, zabít někoho není sranda. Rozhlížím se kolem sebe a vidím cihlu, klacek, kámen, hlínu, plastový kelímek a písek. Nic z toho na mě nepůsobí jako vhodný nástroj k důstojnému ukončení života malého ptáčka. Ptáčkům se přece kroutí krkem a kočky se topí, napadlo mě. V kapse jsem měla nůž – rybičku. Mezitím, co jsem přemýšlela, tak ptáček umřel. Nikomu jsi nepomohla.

V.

Pouštěla písničky.

VI.

Ta s myslivcem

Jsem na mysliveckém bále. Sedím vedle mladšího bráchy a bavíme se o holkách. Vedle mě sedí asi o dva roky starší myslivec, pěkně vyparáděný,…