Těžká planeta

Je to tu zase, začínáme. Cesta domů, nebo jak se to vlastně má menovat. Pořád je to to samý, už dlouho a ty vzpomínky, paměť, která se do všeho plete a nechce nechat vydechnout, jako by všechno, co prožívám teď, bylo stejně nutně pokroucený tim, čemu se bojim říkat „ty hrůzy“ pořád dokola. Chci z nich vypadnout a aspoň chvíli vnímat všechno ve svý jedinečnosti, ale každá část minulosti mi před každým schodem podkopne nohy a já zase spadnu a bradou vrazim do hrany dalšího stupně, někdy doufám, že zuby cvaknou a já vyplivnu jazyk, už nebudu moct nic říct. Hloupost, všechno by zůstalo uvnitř a požíralo by to mozek, a hlavně srdce, a srdce už tak těžký by padalo hloub… až by projelo dírou, tam, kde mám mít nohy, tam, kde se dotýkaj země, spadlo by až úplně na dno, kde by uhořelo v praskajícim jádru. Cesta zpět nebo domů, je možná jedinej způsob, jak se dostat ven, utýct a zapomenout ale nejde, to už sem přece zkoušel, a nic jinýho kromě tý postavy tam neni. Je vždycky za dalšim rohem, vždycky k ní dojdu a ve chvíli, kdy jí dám ruku na rameno a chci se jí podívat do obličeje, tak se začne cukat, nechce mi ukázat tvář, proto maluju obličeje pořád znovu a znovu, asi jsem to já, když mi bylo kolik? 12 nebo 11? A co se vlastně stalo mezi těma rozestavěnejma barákama. Nic jako odpověď asi neni, ale alespoň najít správnou otázku… jen…