Naši se celý život milovali, víš, Sylvi? Mají se tak rádi, že bez sebe nemůžou být. A teď, když je mamka v nemocnici, taťka je jako mátoha.
A víš, jak to začalo? Když byla mamka ještě mladá a bylo jí dvacet let, chodila po večerech uklízet na poštu – chtěla si totiž vydělat na cestu do Paříže, snila o tom, že se tam podívá na Montmartre a Eiffelku a tak dále. Víš, jak je ta výloha proti poště? Tam prodávají zájezdy a mají tam ve výloze Eiffelku, co svítí červeně, modře a bíle. Byla tam už tenkrát a mamka se tam často zastavovala. Vypadalo to, že tam na něco čeká, ale ona se dívala na tu svítící věž. A snila. Byla romantická, měla dlouhé vlasy, krátkou sukni a toužila po Paříži. „Takový hipík,“ říká vždycky taťka. Moc mi to k ní nejde. To říká taťka taky, že to bylo dřív. „A teď je to buřtík,“ řekne taťka a zasměje se. On to myslí z legrace. Tak, Sylvi, nespi ještě.
Mamka jednou večer na poště uklidila, všechno vymetla a vytřela, vzala smetí a vyšla ven. A v tom se za ní zavřely ty obrněné poštovní dveře – a klíče byly uvnitř. „Umíte si představit ten průšvih?“ vypráví to taťka vždycky doma, mamce se udělalo špatně, srdce jí bušilo, nemohla se vůbec nadechnout. A byla úplně bezradná, nevěděla vůbec, co má dělat. Sedla si tedy na schůdek před poštu a celá se třásla. Tehdy šel kolem taťka a všiml si jí. „Taková malá popleta. V té krátké sukýnce,“ říká vždycky.
Nezbylo jim než se na poštu vloupat, chápeš, jenom jako. Museli tam vlézt…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu