K hranici

Z loga Občanského fóra na něj křičely národní barvy, do písmena O dokreslená veselá tvář. Jako kdyby ten úsměv patřil právě jemu, ta doširoka roztažená huba se nad ním ošklíbala. Vedle na nástěnku kdosi pověsil provolání pracovníků Ústavu, v něm všechna ta „požadujeme“, „podporujeme“ a „vytrváme“, sestavená do odhodlaně toporných vět. Ještě fotka demonstrujícího davu, byl zobrazený v nějaké vážné chvíli. Asi zrovna zpívali státní hymnu, Ivan viděl, jak se v mrazivém vzduchu nad jejich hlavami tetelí ta slova. Voda hučí, bory šumí a Ivan je v prdeli. Zkusil se tomu zasmát, vyznělo to jako stísněné zavytí, skoro se toho zvuku lekl. Všeho se tu noc lekal. Znovu ulpěl očima na té fotce, ještě na chvilku si to dovolil, lapal litery na podomácku vyrobených transparentech, tváře lidí, kteří je drželi. Všechny ty příznaky života jinde, života pro jiné, pro něj ne. Mimo jeho hlavu, mimo tenhle dům, tenhle Ústav, kde se měl Ivan Kantner ve čtyřiadvacátém roce svého života setkat s nevýslovným.

Na předloktí ho studila čepel skalpelu. Měl by být opatrný. Takhle se pořeže nebo zničí rukáv svetru, pod kterým nůž schovával. Upletla mu ho Adéla, bodlo ho u srdce při tom pomyšlení. Možná teď někde popíjela, spíš ale šla už spát. Jindy by ležel vedle ní, čekal by, až jeho dech prohřeje vzduch pod přikrývkou, cítil by dotek látky její noční košile, asi by si do postele vzala i teplé ponožky, protože v jejich útočišti bývá zima, skrz okna mrazivě táhne. Za…