Džodžo

Padaly na papír. Všiváček projížděl prameny od týlu k temeni. Myslela jsem na všechny matky, jež se dopouštějí stejného hříchu, smýšlejíce v krátkých záblescích o svých synech jako o objektech touhy. Padaly na papír. Rozmáčkla jsem patnáctou, další prameny vlasů projedu za chvilku. Musím si odskočit. Už i mě svědí kůže pod hustým porostem. Škrábu se. Sotva ta vajíčka vidím. Hnidy pukají skoro zvesela. O tón výše než ty, co je nakladly. Musím se smát, jak je okraj papíru lemovaný nechutným ornamentem… A do toho cítím, jak můj syn voní. Jako můj jediný syn, jako jeho otec a já v jednom. Nepochopitelná vůně, esence mých dní; při dnešku – navinulém strachem – ještě nepochopitelnější.

Vytrhne mě klidně položenou otázkou. „A mami, co je sperma? To vystříkne? Matyáš a Tomáš říkali, že ze sperma se narodí vajíčko.“

Veš upadne na stůl.

„Chvíli počkej, já ti to nakreslím. Kluci to maj maličko popletený.“

Upustím od odvšivování, vezmu čistý arch a jdu na to. Večer před spaním je stůl v obýváku zaplněný našimi obrázky, syn a můj muž svými kresbami zcela rozložili mou argumentaci… a tancují navlečení v mých nočních košilkách do etnických rytmů rádia Color. Jsou rozchechtaní a rozjívení jak už dlouho ne a já skřípu zuby, protože mám vstávat v půl šesté.

Ráno stojím u lepičky. Čekám, až se lepidlo dobře rozehřeje. Zatím přihlazuji jednotlivé bloky, jež jsem odebrala z komínů, co tady o víkendu vyrostly. A za mnou sedí Džodžo. Divný typ. Má…