Dopis z Nového světa

Vážená Antiperle Lerbynn,

ptala jste se v jedné konverzaci na Facebooku, co dělám a jak se mám, tak daleko od domova. Rád bych Vám tedy sdělil, že se mám dobře.

Život uprchlíka z Česka je někdy velmi složitý a nevyzpytatelný. Rád bych toto své tvrzení doložil na několika příbězích, které pro mě měly velmi magický charakter.

Seděli jsme s Geraldem v restauraci. Byla to ta krásná polední pauza mezi jednou schůzí, kdy jsme museli vysvětlovat, proč nám něco nejde, a druhou schůzí, kde jsme museli vysvětlovat, proč něco nefunguje.

Obědy jsou v našich životech krásná hodina mentálního klidu, někdy jen tak sedíme a žvýkáme. Takže sedíme a žvýkáme, když vtom jsem uviděl, že Geraldo nežvýká a tváří se strašlivě. Výraz jeho obličeje mě vylekal. Přestal jsem dýchat, protože jsem viděl, že on také nedýchá.

„Co je, Geraldo?“ vykřikl jsem, protože jsem se vylekal, že můj přítel umírá.

„Tady už nikdy nebudu jíst,“ vyjekl Geraldo. V restauraci se udělalo ticho.

„ Ta kachna, co sis s takovou radostí dal, není dobrá?“

„To je strašná chuť, strašlivá chuť, TO SE NEDÁ ŽRÁT!“

Kolem nás se objevili lidé, kteří nás začali chlácholit, nosit nová jídla, lidé se začali zvedat a odcházet, obávajíce se iminentního teroristického útoku, a nakonec se v restauraci vytvořilo prostředí, ve kterém přestaly platit elementární zákony logiky.

Vypadli jsme ven.

„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se.

„Tý kachně upekli hovno u prdele a dali mi to s…