Úsměv

Holky nepilotují letadla, netransplantují srdce a jejich doménou nejsou komiksy. O prvních dvou tvrzeních už víme, že se jedná o stereotypy. O tom třetím jsme až do nynějška mohli pochybovat a živit nejistotu, jestli existují kvalitní komiksové autorky tvořící pro široké čtenářstvo. Žádná totiž doposud nezískala Cenu Willa Eisnera v hlavní kategorii pro nejlepší tvůrce. To se ovšem letos zlomilo, když „komiksového Oscara“ obdržela osmatřicetiletá Raina Telgemeierová. Cosi mohlo signalizovat už to, že čtyři roky předtím dostala tuto cenu v kategorii nejlepší komiks pro náctileté za knihu Úsměv;  a právě ta teď vyšla v českém překladu.

Telgemeierová  tu vypráví velmi lehce a srozumitelně, lettering je klasický, kresba dynamická. Chce oslovovat masy a nijak se tím netají, přitom kniha neztrácí na kvalitě. Autobiografický příběh z nejtěžšího životního období – aspoň tak se puberta jeví, když ji zrovna prožíváte – je vtipný, čtivý a velmi „normální“.  Raina nefetuje, nechodí za školu a ani se nijak zvlášť nevymezuje vůči rodičům. Přesto se jí stane něco výjimečného: v jedenácti si při návratu ze skautu vyrazí oba přední zuby. Nastává několikaletý kolotoč návštěv ordinací stomatologů a ortodontistů, který by nepřála nejhoršímu nepříteli.  Posměšky od netaktních spolužaček neberou konce, problémy s kluky dostávají ještě jiný, ne úplně příjemný rozměr a z bolesti občas na zubařském křesle ztrácí vědomí.

Přesto Úsměv není srdceryvná terapie, i když se autorka přiznává, že své utrpení nakreslila a sepsala, aby už o něm definitivně nemluvila. Je to spíš klasický iniciační příběh, kdy se Raina od stavů naštvanosti a sebelítosti propracovává dál. Poznává, kdo jsou její praví přátelé, nesoustředí se tolik na svůj vzhled jako její spolužačky, díky čemuž si zachová víc zájmů, genderově pestřejší partu – a zejména nadhled nad první osobní „nespravedlností světa“.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Raina Telgemeierová: Úsměv

Přeložila Michaela Marková, Paseka,  222 stran