Nejlepší země na světě

„Austrálie? To je ten nejlepší stát na světě! Všechno je tu možné, cokoli, co si přeješ, se tu dá uskutečnit. Je to bohatá, svobodná země, která nabízí všechno,“ povídá mi u stolu José. Jsme na oslavě 21. narozenin jeho mladší dcery. Ta se pořádá v jednom z luxusních function housů na předměstí Melbourne, kam vás nepustí, pokud nesplníte jejich dress code, který je v mnoha případech značně rozdílný od toho, který byste čekali například do Národního divadla v Praze.

„Joshi? Hej Joshi?“ volá José na mladíka sedícího o pár míst vedle mě u kulatého stolu, „jaká je podle tebe nejlepší země na světě?“ Josh neváhá ani sekundu. Jeho oči se rozzáří a široce se usměje: „Austrálie!“ říká nám. José vypadá spokojeně.

Tak jsem tady. Na ostrově, který vás uchvátí jedinečnou faunou i flórou, na místě, kde žijí dva typy lidí. Ti šťastní, kteří sem utekli za lepším životem ze svých nejistých rodných zemí, a ti šťastní, kdo se tady už narodili. A já si zde najednou připadám jako ta rýpavá, neustále něco zpochybňující Evropanka.

Všichni se tu mají skvěle. Všichni si žijí svoje sny, a přesto má člověk pocit, že je to všechno jen naoko. Po osmé hodině večerní si nekoupíte pomalu ani rohlík, po půlnoci nepotkáte na ulici živou duši, v centru vás nepustí do klubu, pokud nemáte krátké šaty a vysoké podpatky v případě žen a v případě mužů dlouhé kalhoty a „společenskou obuv“, kterou si většina místních představuje jako takovou tu dělnickou do sněhu v Evropě.

Na krabičkách od cigaret vás straší obrázek chodidla postiženého gangrénou nebo ještě nenarozeného embrya v matčině břiše. Neustálý boj s obezitou začíná vypisováním kalorií vedle všech jídel a nápojů na jídelním lístku a vnucováním menší kokakoly nebo spritu (pokud si vysloveně neřeknete o klasických evropských 500ml, dostanete jen 333 ml) - ale končí faktem, že pravděpodobně jediný podnik otevřený 24 hodin denně sedm dní v týdnu je McDonald’s.

Nikdo nic nezpochybňuje, nikdo se neptá, kromě Austrálie neexistuje jiná, natož lepší možnost žití. Jakmile naznačíte, že to jde i jinak, začnou věčně vstřícní a usměvaví Australané pomalu vytahovat drápky. Pravdou ale je, že většina z nich je tu opravdu šťastná, především proto, že o zbytku světa neměla a nemá ponětí. Pořád však je to místo, kde se na vás lidé na ulici jen tak usmějí, popřejí vám hezký den.

„Věříte u vás v Československu v Boha?“ ptá se mě Aiden, kamarád mého přítele. Se sarkastickým úsměvem na tváři přecházím problematiku názvu naší republiky a odpovídám, že převážně nevěříme v nic, protože komunisti se u nás přes 40 let snažili systematicky vymýtit jakoukoli víru.

„Co je to komunismus?“ zeptá se Aiden a mně vypadává hrnek z ruky na zem. Teď jsem to já, kdo má vytřeštěné oči a na tváři výraz zděšení. „Ty nevíš, co je komunismus?“ snažím se zorientovat v situaci, která právě nastala. Pořád ještě je tu možnost, že jsem se ztratila v legrační a neuvěřitelně rychlé australské angličtině.

„Hele, jsem Aussie. Jsem upřímnej,“ usmívá se na mě Aiden. Vypadá, že se za svoji neznalost stydí, a dodává, že výraz „komunismus“ už několikrát slyšel, a nikdy se nezeptal, co to je.

Určitě na tom nejsou s těmi znalostmi všichni stejně, ale když se člověk zamyslí, nezažili to, co například Evropa za studené války. Pravděpodobně proto také věří všemu. Nemají důvod jednat jinak.

Na druhou stranu mi to však připomíná, že jsem ráda ta rýpavá, pořád něco zpochybňující Evropanka. Dělá to ze mě v očích místních nešťastnou, ale pokud i po svém pátrání dojdu ke stejnému výsledku jako oni, budu vědět, že je to skutečně tak a že tohle je ten jimi milovaný ráj na zemi…

Autorka studuje na jazykové škole v Melbourne