České děti nedáme

Spoustě lidí se jednoduše nechce nahlížet v detailech do soukromých rodinných dramat, zvláště když to může být nepříjemné dětem. V případě v Norsku žijících synů Evy Michalákové se tomu ale nelze vyhnout. O jejich odebrání českým rodičům a svěření norským pěstounům už téměř rok na každé schůzi debatují čeští poslanci. Kauza na nás vykukuje z novin i sociálních sítí. Petici „Česko, vraťme děti rodičům“ podepsaly tisíce lidí a před norskou ambasádou transparenty hlásaly: „Norsko týrá české děti“ či „Vraťte české děti české matce“.

Minulý týden se do věci vložil šéf české vlády, který požádal norskou premiérku, aby případ „důkladně posoudila“, a bude se jím zabývat i norský parlament. Na první pohled to vypadá, že se Norové na české matce dopouštějí do nebe volajícího bezpráví. Účetní z Hodonína žije v Norsku dvanáct let, přijela sem za partnerem, který se tu živil domácí výrobou mušek na ryby. Narodili se jim dva synové, Denis (9) a David (6). Před čtyřmi lety je ale rodině odebral norský úřad na ochranu dětí Barnevernet a svěřil je pěstounům. Eva Michaláková se mezitím s manželem rozvedla. Otec se o syny nezajímá, matka je může vídat dvakrát ročně dvě hodiny a bojuje za to, aby se k ní vrátili a společně odjeli do Česka.

Barnevernet oficiálně odebral děti poté, co se na něj školka obrátila s podezřením na sexuální zneužívání a bití. Starší Denis měl krev ve stolici a rozšířený konečník, učitelce se svěřil, že ho otec budí a obtěžuje, jeho i matku bije (krev matka vysvětluje zažívací chorobou, bití popírá). Denis nedávno požádal, aby se jeho dvě roční schůzky s matkou zkrátily na čtvrt hodiny, a vymínil si, že ho nebude objímat. Matčin právní zástupce Pavel Hasenkopf to vysvětluje tím, že ho k tomu „navedli“ pěstouni.

Je samozřejmě možné, že se norský úřad plete. Stejně tak je ale možné, že děti ochránil před týráním. Dostatek informací pro to, abychom se jednoznačně přiklonili na tu, či onu stranu, prostě nemáme. A vzhledem k jejich citlivosti a ochraně dětí je možné, že jich ani nikdy mít dost nebudeme. Je fakt, že se zdá nepravděpodobné, že by matka šla se svým příběhem na veřejnost, kdyby neměla čisté svědomí. Zároveň je ale těch „norských spiknutí“ nějak moc – i kdyby úřad na ochranu dětí trpěl předsudky vůči rodičovským schopnostem ženy z „východní Evropy“ (což nelze vyloučit), že by se podobně na věc dívala i školka a pěstouni?

Matka Česku vyčítá, že se o její práva nestaralo. Ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán však namítá, že byl u případu hned na začátku v roce 2011 a navrhoval, aby chlapci do vyřešení věci byli svěřeni v Česku žijící tetě. Eva Michaláková o to ale tehdy odmítla požádat.

Připomeňme ještě, že sněmovna, která se na každé schůzi zabývá osudem dvou malých chlapců, vypadá jako svědomitý ochránce práv dětí. Jenže právě Česko odebírá z rodin mnohem víc dětí, než je v Evropě obvyklé. Jen zlomek z nich přitom kvůli podezření, že byly týrané. Většinou je důvodem chudoba, provázená ztrátou bydlení. Navíc nejdou k pěstounům, ale do ústavů, což je zvláště pro malé děti prostředí poměrně devastující. O tom se však ve sněmovně nemluví zdaleka tak často jako o dětech odebraných v Norsku.

Zatímco premiér Sobotka lobbuje u svého norského protějšku, vládní odbornice na tuto problematiku – ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová – je obezřetnější. Poté co prostudovala Norskem dodané materiály, varuje, že matka neříká všechno.