S čerty nejsou žerty

V potemnělém filmovém sále Základní školy Otty Hoffmana v Nova Petrópolis, krásné stavbě, jež imituje tradiční německý hrázděný dům, svítí do tmy dětské oči. Na jihu Brazílie je deštivé jaro a já mám zrovna hodinu českého jazyka a kultury pro děti. Pouštím krásně zpracované video Legendy staré Prahy, kapitolu o Čertových kamenech na Vyšehradě. Když děti uvidí namalovaného čerta na stromě, jak číhá na svou oběť – kněze, jehož chce svést ke karbanu –, sbor dětských hlásků vyděšeně zaječí. Učitelka Carla, která je na hodině taky, se nesouhlasně ošívá v plyšové sedačce. Vyprávím ale dál o tom, jak se u nás čert zjevuje v lidské podobě coby černý myslivec a že nosí zelenou kamizolu a pírko za kloboukem, aby zmátl naivní lidské bytosti a ony mu upsaly svou duši. Po hodině jdu na kobereček k ředitelce.

Je mi vysvětleno, že s čerty nejsou v Brazílii žádné žerty. Tedy přesněji s ďábly. Slovo čert se vlastně nedá do brazilské portugalštiny přeložit, protože výraz „diabo“ odpovídá slovu ďábel. Náš starý dobrý, trochu nablblý čert s chlupy, ocasem a kopyty, který do našich pohádek doputoval odněkud z pohanské mytologie, nemá v Brazílii žádný protějšek. A čert, nebo tedy „diabo“, nemá ve škole co dělat. Ani coby postavička z našich legend a pohádek ne. A už vůbec ne, když je čert takhle personifikovaný!

V Brazílii se totiž nežertuje o ničem, co by se mohlo vykládat jako urážka náboženského cítění, tedy nábožensky založení rodiče by mohli nesouhlasit s tím, že se jejich dítě učí ve škole o tom, jak ďábel svádí hříšníky. Od toho je kostel, ne škola. A je celkem jedno, jestli tradičně katolický nebo přísně evangelický či evangelikálský.

S tradičními českými pohádkami a legendami je tady vůbec potíž. Onehdy jsem zase dospělým studentům češtiny pouštěla film Kytice. Nachystala jsem si obsáhlý komentář a pokud možno je připravila na lehce hororovou podívanou. Nicméně, opět jsem to slízla. Tentokrát byli vinni Polednice a Vodník. Polednice vzbudila naprostý nesouhlas. Nikdo nemohl pochopit, že to malé dítě na konci skutečně zemře. To malé dítě! Ale ano, je to tak, je to naše… ehm… pohádka… tedy… pověst… ehm… balada… Polednice je mytologická postava…,“ blekotala jsem rozpačitě. „Ale v pohádkách malé děti neumírají!“ křičeli na mě rozlícení dospělí. A když různí vodníci v malovaných hrnečkách shromažďují duše, je to ještě horší než čerti číhající na stromě na nevinné duchovní. Duše jdou přece do očistce, ne do hrnečku!

Trochu mě to štvalo a pokoušela jsem se zjistit, jak je to v Brazílii vlastně s mýty a pohádkovými bytostmi. Co vlastně Brazilci, jejichž různorodí předkové přišli z Portugalska, Německa, Itálie, Rakouska-Uherska, z různých částí Afriky nebo pocházejí z původních indiánských kmenů, dnes čtou a vyprávějí na dobrou noc dětem? A přišla jsem na to, že je to podobné jako s brazilskými Vánoci. Každý je tady slaví jinak, po svém. Tak jak ho to naučila německá babička, italský tatínek, indiánská teta nebo český pradědeček. Brazilské děti tedy vyrůstají hlavně na pohádkách bratří Grimmů a nevadí, že v Perníkové chaloupce vystupuje čarodějnice, která si chce Jeníčka vykrmit, aby ho pak snědla, vlastně taková archetypální kanibalka. Ale ne – to prý je stará zavedená pohádka, zatímco naši ďáblové to je něco jiného, to prý je útok na náboženské hodnoty, příklon k temné straně, o níž by se mělo před dětmi mlčet. O ďáblech se mají dozvídat z Bible, od pana faráře nebo na mši, kde jsou před jeho vlivem chráněny přítomností Boha.

Podle mého soukromého výzkumu tedy byly asi nejoblíbenější brazilské pohádky napsané až ve 20. století nejznámějším brazilským spisovatelem pro děti Monteirem Lobatem. Jmenují se Farma žlutého datla. Poprvé je vydali v roce 1920 a vystupují v nich dnes už zlidovělé postavy jako strašidlo Cuca nebo holčička zvaná Lúcia Nosánek či nosorožec Quindim. Ovšem Monteiro Lobato, jakýsi brazilský Andersen, byl také veskrze kontroverzní osobností – snažil se o co nejautentičtější národní umění a nesnášel jakékoli evropské či „kolonialistické vlivy“, přestože to byl právě on, kdo přeložil již zmiňované pohádky bratří Grimmů do brazilské portugalštiny.

Byl také přesvědčený o tom, že míšení ras škodí brazilskému národu, a otevřeně obdivoval Ku-klux-klan. Napsal i sci-fi román s názvem Černý prezident aneb Válka ras, který se odehrává v USA a v němž fiktivní černošský politik zvítězí ve volbách, ale nakonec je zabit a zvítězí „bělošská inteligence“. Také často upozorňoval na „žluté nebezpečí“ tzv. Mongolů, tedy Asiatů, které hrozí bílé rase, protože „méně jedí a více se rozmnožují“. Navíc měl vcelku nesentimentální pohled na literární úspěch, říkával: „Kniha je zboží jako každé jiné, je to jako jídlo, když se neprodává, nestojí za nic.“ Zkrátka naši přihlouplí čerti s ocasem, kteří to v pohádkách občas s dobrem prohrávají, jsou proti Monteiru Lobatovi krotcí beránci. Naštěstí jeho knihy prý teď úspěšně z brazilských škol vytlačil Malý princ.

Autorka je spisovatelka, v současnosti žije v Brazílii.