Chovancova specialita pro uprchlíky: tajné vězení pod Bezdězem

Na vysoký železný plot s ostnatou spirálou nahoře se tlačí čím dál víc lidí. „Jste právník? Máme velký problém!“ prosí jednoduchou angličtinou ústa lidí, přilepených na pletivo. „Třicet dní. Šedesát dní.“ Někteří muži drží v náručí batolata, pár dalších dětí postává opodál. Muži prostrkují mřížemi plotu „rozhodnutí o zajištění“ a identifikační karty, přetlačují se, aby si kdokoli zvenčí napsal právě jejich jméno a číslo. Nevědí, proč tu jsou „třicet dní“ či „šedesát dní“ a hlavně, jak dlouho tu ještě budou. Zato dobře vědí, že vnutit své jméno komukoli mimo tábor skýtá jistou naději na změnu.

Další a další muži se trousí ze třiatřiceti unimobuněk, přilepených těsně na sebe. Na plotě se suší prádlo, jedna pračka a sušička na sto lidí ani náhodou nestačí. Kromě buněk je v prostoru za plotem už jen udusaná hlína a kdesi v koutě jedna lavička.

Jsme padesát kilometrů od Prahy, v „Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová“. A bez nadsázky můžeme říct, že o tomhle místě se v Česku ví mnohem méně než o uprchlících v Maďarsku. I tento text je poskládán z otevřených i anonymních dílčích výpovědí zhruba desítky lidí, kteří měli to štěstí – nebo smůlu – že mohli Bělou buď navštívit, nebo v ní strávit několik týdnů. Jejich svědectví skládá obraz kruté a zcela zbytečné speciality, která dnes nemá v Evropě obdoby.

Jak jí to mám vysvětlit?

„Novináře sem nepouštíme,“ odráží první pokus o návštěvu vedoucí Bělé-Jezové Viliam Andrássy. Lidé z neziskové Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří v táboře jako jediní poskytují právní pomoc, vzápětí radí kličku – když budete znát jméno uprchlíka, můžete za ním jít na návštěvu. A hned přidávají jméno: Alí Ašgar Farídí, čtyřicetiletý kurdský novinář, v Bělé je spolu se ženou, šestiletou dcerou a čtrnáctiletým synem. Dozvěděli se o něm díky mezinárodní organizaci Reportéři bez hranic. Po rodině, která měla začátkem září po cestě přes Balkán dorazit do Německa, se totiž najednou slehla zem. Známí po něm začali pátrat. Věděli, že nasedl do vlaku z Vídně do Berlína, který jede přes Česko. Kontaktovali pražskou Organizaci pro pomoc uprchlíkům a ta Farídího opravdu našla – v Bělé.

Reportér kurdských novin pochází z Íránu a dvakrát tam skončil ve vězení, odstěhoval se na Kypr, a když ho i tam našla tajná policie, odešel do Turecka. Když se ale ukázalo, že ani tady už nemůže psát, jak by chtěl, přidal se k uprchlické vlně. Když 11. září v půl páté ráno vlak s Farídího rodinou zastavil na pražském hlavním nádraží, měli za sebou týdenní cestu – lodí k řeckým břehům, auty a autobusy. Teď seděli ve vlaku směr Berlín a byli spokojení, že mají vyhráno.

Jenže uprostřed Prahy se jejich pouť zadrhla. Policisté je rozespalé a zmatené vyvedli z vlaku. „Myslel jsem si, že už jsme v Německu,“ vzpomíná Farídí. Česká policie jim řekla, že jsou na omylu, a tím vstřícnost skončila. „Vezli nás na stanici každého jiným autem. Oddělili od nás dokonce i šestiletou dceru, která se sama hodně bála,“ líčí muž a hlas mu zadrhává. „Pak jsme se museli všichni svléct donaha. I děti.“ Po pár hodinách je eskortovali do tábora v Bělé, rodiče s pouty na rukou.

Farídí se podle policejního rozhodnutí dopustil přestupku: byl na území Česka sice s platným pasem, ale bez víza. Nespáchal žádný zločin, kvůli kterému je třeba zbavit ho svobody. Jenže policie se domnívá, že Farídí je nebezpečný: vstoupil vědomě na naše území bez platného dokladu a tím „vzbudil domněnku“, že nebude „s orgánem veřejné moci spolupracovat“. Proto je nutné ho i s rodinou „zajistit“ v Bělé. „Cesta z Turecka do Vídně nám trvala týden,“ shrnuje Farídí. „Tady jsme už dva týdny a nevíme, kdy to skončí.“

Život v táboře nese Farídí těžce. Víc než fakt, že jsou napěchovaní v malé místnosti, kde je jediným zpestřením povolená hodina televize denně, mu vadí nejistota. Nechápe, proč skončil za mřížemi a proč tu s ním mají být jeho žena a děti. Nejvíc mu ale vadí neustálé ponižování. Třeba večerní kontroly, kdy na pokoj vrazí několik policistů se slovy: „Wake up. Stand.“ Všichni včetně šestiletého dítěte musí ukázat svou identifikační kartu s číslem. „Ptal jsem se, proč to dělají. Prý musí kontrolovat, zda jsme neutekli,“ říká. „Opravdu nevím, jak mám tohle dceři vysvětlit.“

Zámek

Za jiných okolností by možná Farídí řekl, že poznal krásný kout Česka. Hrad Bezděz na dohled, úzká cesta od Bělé k asi tři kilometry vzdálenému táboru se vine borovým lesem, mezi stromy občas prosvitnou houbaři. Ani plot tábora nevypadá z té cesty nijak nepatřičně, jen takové nízké kovové plaňky. Ženy na vrátnici sice upozorňují, že telefony, cigarety, klíče dovnitř nesmějí, ale nikdo to pořádně nekontroluje. Přes asfaltový plácek je už od vchodu vidět jediná budova, jsou v ní úředníci, jídelna a návštěvní místnost. Trochu omšelé a amatérské, napadne asi každého, kdo kráčí do návštěvní místnosti a vedle něj pochoduje soukromá ochranka, kterou si tábor najímá, aby ušetřil za policisty. Pak pohled sklouzne na vysoký plot s žiletkovými kotouči nahoře, který se chvíli mihne v zorném poli. Udělat pár kroků vpravo a prohlédnout si ho však není možné: tohle ochranka nedovolí.

Z okna návštěvní místnosti je vidět pouze vrátnice a asfalt. Zato okno v kanceláři vedoucího tábora Viliama Andrássyho je sdílnější. Krásný borový les a zeleně fialový vřes končí právě vysokým žiletkovým plotem. Vymezuje prostor, kde jsou na sebe natěsnané asi tři desítky béžových unimobuněk. V koutě udusaného výběhu mezi nimi netečně postávají tři mladíci, z buňky vedle nich vyjde asi šestiletý kluk a lije vodu z PET lahve na špinavé ruce malé holčičky venku.

Tenhle obraz jen tak někdo nezahlédne. Reportéři Respektu jsou tu dnes totiž ve výsadním postavení – doprovázejí poslance Jiřího Zlatušku (ANO) na jeho obhlídce tábora. Vedoucí Andrássy by nejraději návštěvu odbyl v kanceláři. „Nedoporučuji vám chodit mezi ně, naskáčou na vás, budou chtít pomoc,“ ošívá se a pohlédne směrem k oknu. „Budou řvát freedom, bude se to stupňovat a pak budete muset utíkat.“

„Chci mít zkušenost z první ruky,“ trvá na svém Zlatuška. K plotu kolem unimobuněk se pomalu začínají trousit lidé, návštěva budí rozruch také za protějším plotem, nataženým kolem nízké bytovky.

Když pak muži skutečně „naskáčou“ na plot (jít k nim za mříže nesmí ani poslanec), bere si Zlatuška od jednoho z nich „rozhodnutí o zajištění“. „Vraťte mu to, jdeme, jdeme,“ ztrácí trpělivost šéf tábora a spěchá zpět do bezpečí. „Je čas oběda a to tu podle pravidel žádné návštěvy chodit nesmějí.“

Zlatuška si ale papír ofotil a v kanceláři se ptá: „Ten muž tu měl být do 3. září, to bylo před jedenácti dny. Co to znamená?“ Andrássy odbíhá volat na cizineckou policii. „Zajištění mu o měsíc prodloužili,“ vrací se vítězoslavně. „Podle toho, jak se ten člověk choval, se mi zdálo, že o tom neví,“ diví se Zlatuška. „Kdyby zašel za sociální pracovnicí, tak by mu to řekla,“ odpovídá Andrássy. Poslanec si povzdechne: „Depresivní. Jak z Kafkova Zámku.“

Černá díra

Lidé, nalepení na mřížích, kteří prosí, aby jim někdo vysvětlil, proč tu jsou, co s nimi bude, aby jim někdo pomohl, zpravidla nechápou, co provedli a proč je česká policie drží za mřížemi. Není divu, český postup tváří v tvář uprchlické krizi je totiž unikátní. Jiné průchozí státy, třeba Maďarsko nebo Chorvatsko, kvůli nezvladatelnému přílivu desetitisíců lidí dávno opustily formální procedury, umožňují volný průchod, dokonce se ho vypravením speciálních autobusů snaží uprchlíkům usnadnit. Cílové země nově příchozím nabízejí provizorní střechu nad hlavou. Pouze čeští policisté ty, kdo projíždějí jejich zemí, cíleně vytahují z vlaků. Číhají dokonce i v Břeclavi, když vlak z Budapešti do Vídně projíždí pouze pár desítek kilometrů českým výběžkem. Zadržení migranti bez pasu nebo jen víza pak končí v detenčních zařízeních typu Bělá. A nemají mnoho šancí svou situaci změnit.

Prostrčit své papíry či kartičku se jménem mřížemi k náhodné návštěvě je asi nejlepší strategie. O kom se ví za bránou, ten má šanci na pomoc právníka a rychlejší vysvobození. „Ze zákona mají všichni ti lidé nárok na právníka,“ říká Kateřina Šimonová z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Realita je ale jiná. Jednou týdně jezdí do Bělé právě lidé z její organizace, jednou za čtrnáct dní Charita. „Stihnu za ten den tak osm deset lidí z těch stovek, které tam jsou,“ popisuje Šimonová. „Kdo je mezi nimi, má prostě štěstí.“

Šanci má však jen ten, jehož jméno zná – především proto, že se ozvali jeho blízcí. Zájemci o právní pomoc se sice teoreticky mohou zapsat na seznam, který je uvnitř tábora – většinou o tom ale vůbec nevědí nebo nemají šanci se k němu dostat. Mají často ostatně jiné starosti. Na bráně musí odevzdat mobilní telefony a s nimi zmizí svým blízkým v černé díře. Mají sice přístup k telefonnímu automatu, ale karta vystačí pouze na pár minut hovoru do ciziny a bez mobilu v ruce si mnohdy nevybaví čísla. „Mobily půjčujeme jenom výjimečně, proti mému podpisu,“ říká Andrássy a dodává, že mobily se berou už nějakých deset let, kvůli tomu, že se jimi kdysi Egypťané při nepokojích v úplně jiném táboře domlouvali.

Přijdou také o hodinky, pásky, tkaničky a všechny peníze. Tábor jim pak z jejich peněz vydává tři sta korun na osobu a týden, sociální pracovnice jim za ně nakoupí věci „z nabídkového listu tábora“. Za měsíční pobyt platí každý člověk 7240 korun, čtyřčlennou rodinu vyjde na bezmála třicet tisíc. Může tak přijít o všechny peníze, které měla na cestu – tábor je povinný vrátit jen čtyři sta korun na osobu. Jestli to bude stačit na lístek do vysněné země, o to se nikdo nezajímá.

Domem hrůzy je budova F, tam jsou samotky. Obvykle tam bývá čtyři pět lidí, kteří „dělali problémy“ nebo byli „drzí“. Zvláštní kapitolou je tělocvična, do níž je napěchováno až sto čtyřicet lidí, leží na zemi a navzájem po sobě šlapou. Pro všechny jsou tu dva záchody a dvě sprchy. Jenže aby se k nim člověk, zamčený v tělocvičně dostal, musí nejdřív boucháním na dveře přivolat ochranku.

Rodiče těžce nesou, když jejich děti nemají boty, teplé oblečení nebo deku na spaní a oni jim nemohou pomoci. Často dojdou pleny či sunar, ženám zase menstruační vložky. Matrace páchnoucí močí (malé děti nemají dost plenek nebo se větší v noci počurají) nikdo nemění a rodiny na nich musí dál spát. Nikdo to moc neřeší, velkou část personálu tvoří zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury Securitas, obecně vzato lidé, kteří měli velký problém sehnat vůbec nějakou práci a jsou posbíraní napříč republikou. Přímo v areálu tábora je pro ně ubytovna a někdy se stane, že jim vedoucí vylije alkohol, protože „hrozně chlastají“.

Tlumočník je v táboře jen jeden. Zmíněná Organizace pro pomoc uprchlíkům letos v červenci nedostala na právní pomoc kvůli obstrukcím ministerstva vnitra peníze a dnes radí pouze za peníze z darů. Pro ilustraci, šlo o dvě stě padesát tisíc korun na rok. Přítomnost zhruba tří desítek policejních těžkooděnců, kteří jistí zmíněnou agenturu před případným nebezpečím ze strany rozčilených lidí za plotem, stojí tytéž peníze zhruba za týden.

Ani právníci nedokážou říct, jak dlouho může tohle trápení trvat. „Po měsíci nepustí skoro nikoho,“ říká Kateřina Šimonová. Nejkratší doba pobytu bývá šest týdnů, rodiny s dětmi mohou ale být v táboře až devadesát dní, jednotlivci dokonce dvakrát tak dlouho (a ve výjimečných případech i rok a půl).

Do stejného vlaku

Farídího rodina má velkou šanci, že se během nějakých dvou týdnů vydá dál na Berlín. Advokátka Šimonová chce u soudu argumentovat dětmi – jejich „nejlepší zájem“ prostě není pobyt v táboře s vězeňským režimem. Na tuhle argumentaci prý soudy slyší, stejně jako na to, že když není uprchlíky kam vrátit – a to v dnešní Evropě obvykle není –, odpadá důvod je zadržovat. Ve chvíli, kdy Bělá-Jezová ty šťastnější propustí, vedoucí Andrássy zpravidla zavolá Armádu spásy, aby pro ně přijela před bránu. Ta je pak posadí na nejbližší vlak směr na Německo.

Jaký to má celé smysl, když lidé o nějaké peníze chudší a o bolestnou zkušenost s Českem bohatší vyrazí tamtéž? „Žádný,“ říká ministr spravedlnosti Robert Pelikán (nestraník za ANO), nejhlasitější vládní kritik našeho přístupu k uprchlíkům. „Kdo přišel třeba z Maďarska, toho bychom měli v současné situaci hned pustit.“ Pelikán zároveň kritizuje, že uprchlíci jsou ve vězeňských táborech. Ti z nich, kteří by náhodou chtěli zůstat v Česku, totiž mohou podle pravidel existovat mimo tábor. Platí to v případě, že do týdne od zadržení požádají v Česku o azyl. „To lidé vůbec nevědí, policie ani lidé v táboře jim to neřeknou,“ tvrdí Šimonová. „A než se k nim poprvé dostane právník, je pozdě.“

Pelikána rozčiluje také další věc, to, že člověk nemá pas nebo vízum, je jen přestupek a za ten se svobody nezbavuje. „Kdo lže, krade, kdo krade, může zabít,“ popisuje s nadsázkou přístup českých úřadů Pelikán. „Máme přece presumpci neviny, a dokonce ani ten, koho přistihli při zločinu, nebývá automaticky zbaven svobody.“

Podmínky v Bělé, které viděl na vlastní oči, a způsob, jakým jsou lidé zatýkáni, ministrem do té míry otřásly, že se spojil s ombudsmankou Annou Šabatovou a oba teď vymýšlejí, jak situaci změnit. Podle Pelikána je jasné, že jeho kolega z vnitra Milan Chovanec (ČSSD) chce, aby Česko mělo co nejhorší pověst a uprchlíci se mu raději vyhýbali. „Zároveň si od toho slibuje voličské body. Všichni přece vědí, že Češi mají enormně špatný vztah k migrantům,“ připomíná šéf spravedlnosti.

Co přesně má Česko dělat, ale neví. „Mohu jen tlačit zvenčí. Na poslední vládě jsem ministra vnitra kritizoval a nabídl mu místo soukromé agentury lidi z vězeňské služby,“ říká. Nečeká sice, že by se stalo něco radikálního – třeba že by premiér Bohuslav Sobotka ministra Chovance odvolal nebo mu vzal „uprchlické“ kompetence, věří však, že se pod tlakem dalších a dalších informací bude situace aspoň zvolna „vyvíjet k lepšímu“.

Miniaturní dobrou zprávou je tak aspoň naděje, že při své příští návštěvě Bělé navštíví právnička Kateřina Šimonová výše zmíněného „Zlatuškova uprchlíka“ a pokusí se mu pomoci, aby mohl brány tábora co nejrychleji opustit.