V konkurzní podstatě

Na chodbě přízemního domu o čtyřech rohových bytech v satelitu kousek od Prahy blikne světlo a ze tmy vystoupí prošedivělý muž s knírkem. Třiasedmdesátiletý Richard Stadler se ve dveřích bytu obouvá a vychází do lednového večera. „Kdepak zdravotní procházka před spaním. Jedu do práce,“ říká lakonicky a vydává se na svou obvyklou cestu z vesnice Horoměřice do hlavního města, kde dělá brigádu jako noční hlídač. „Musíme s manželkou pořád pracovat, protože nám hrozí, že budeme muset už potřetí zaplatit za náš byt.“ Pan Stadler a jeho o dva roky mladší žena Marie bydlí v „Náplavově“, jak se soustavě domků a bytů postavených v devadesátých letech minulého století v Horoměřicích přezdívá. Na tomto místě tehdy začala budovat svůj gigantický projekt společnost H-System. Stadlerovi jí tehdy zaplatili za budoucí byt milion a tři sta tisíc, své životní úspory, ale stejně jako jedenáct stovek dalších klientů, napálených v monstrózním stavebním podfuku, se nakonec bytu nedočkali. Společnost po roce zkrachovala a zbyly po ní základy plánovaných domů a lidé ožebračení celkem o jednu miliardu. Stadlerovi věc vzali do svých rukou a dostavěli byt na vlastní pěst. Původní cena za třípokojový byt se sice vyšplhala na tři miliony, ale aspoň se měli před čtrnácti lety kam nastěhovat. Mezitím je zavalila lavina problémů a sporů, jejímž vyvrcholením je soudní verdikt z předminulého týdne, který jim poskytl na čas opět trochu klidu. „Státem určený konkurzní správce zbylého majetku H-Systemu, kam patří i ty základy našeho domu a pozemek pod ním, se nás pokusil u soudu vystěhovat, aby mohl naše byty prodat za co nejvyšší cenu. To se mu sice nepodařilo, ale vůbec nevíme, co nás čeká a za kolik peněz se z té situace nakonec budeme muset vykoupit,“ shrne svou situaci čtrnáct let po nastěhování a týden po úlevném verdiktu pan Stadler a mizí ve tmě za výdělkem.

Příběh Stadlerových žijících léta v nejistotě ve dvakrát zaplaceném bytě je vlastně z těch lepších – aspoň mezi tisícovkami lidí, kteří naletěli H-Systemu. Řada tehdejších manželství nepřežila krach plánů a ztrátu všech peněz, mnozí lidé propadli alkoholu, depresím a někteří si sáhli na život, jiní dodnes bydlí v chatkách nebo garážích a čekají na odškodnění, které by je postavilo znovu na nohy, a ti, kdo už se ve vedlejší vesnici stihli vykoupit z konkurzní podstaty a domy jsou jejich, jsou nadosmrti zadluženi. „Nás ten stres naopak semkl,“ říká jednasedmdesátiletá manželka Richarda Stadlera Marie, bývalá porodní asistentka, toho času uklízečka v parlamentu. „Ale další miliony už bychom dohromady nedali, v našem věku už by nám ani nikdo nepůjčil. Chceme zaplatit rozumnou cenu, která zohlední, že jsme ten dům nakonec postavili my, ne H-System,“ shrnuje spor partají v Horoměřicích se správcem konkurzní podstaty.

Tuny stresu

V sousedním stejně velkém bytě obývaném manažerkouMilenou Drdáckou a její dospělou dcerou jsou nejvýraznější velká plátna na zdi, na některých jsou krajiny a na jiných motivy černošských dětí. „To měl syn zrovna černošské období, je vystudovaný malíř,“ ukazuje Milena Drdácká na největší obraz nad sedačkou. Její syn Michal nedávno oslavil třicáté narozeniny a bydlí u své přítelkyně. Když se paní Drdácká šla poprvé podívat, jak vypadá lokalita na okraji Horoměřic, kde si předplatila byt, doprovázel ji teprve dvanáctiletý kluk. Paní Drdácká měla po rozvodu, nechtěla do paneláku a 3+1 s malou zahrádkou patnáct minut od Prahy se zdálo pro ni, nového partnera a dvě děti jako skvělá volba. Dál je její příběh stejný jako Stadlerových ze sousedství a jako dalších padesáti partají v okolních ulicích: po chvíli zoufalství ze zmizení životních úspor v černé díře H-Systemu a přešlapování nad základovými zdmi, které by rozdrtila první zima, si půjčila, kde se dalo, a začala stavět sama. „Něco u banky, něco mi půjčil chápavý zaměstnavatel,“ vzpomíná na rok 1997, kdy se ukázalo, že H-System dál stavět nebude, jejích více než milion korun je pryč a na dostavbu musí sehnat jednou tolik. Partner tíhu neunesl, psychický tlak mírnil alkoholem a vztah se rozpadl. „Pak mi umřela maminka. Jsem přesvědčena, že stres z mé situace jí k tomu dopomohl,“ utírá si paní Drdácká slzy nad šálkem čaje.

Dveře vedoucí z obýváku na zahrádku se najednou otevřou a vejde jimi rychlým krokem mladistvě vypadající padesátník v teplákách. „Jdu na záchod,“ říká a probíhá místností směrem k předsíni. „Pavlík, soused z ulice, to je v pořádku, my tu máme mezi sebou pěkné vztahy a pořád otevřeno,“ vysvětluje blonďatá paní domu. „Ten příběh nás všechny spojil. To je pozitivní efekt celé té katastrofy. Získala jsem skvělé přátele a poznala, co znamená držet při sobě.“ Pan Pavel, který právě proběhl jejím bytem, je v Horoměřicích brán jako tragická oběť kauzy H-System. Před pěti lety ho stihla, na vrcholu sil, mozková mrtvice, a od té doby se místo čtyř jazyků jako dřív špatně domlouvá i tím rodným. „Je jasné, že to byl důsledek toho stresu,“ vysvětluje paní domu. „I kolem něj se ale semkla rodina, jeho přítelkyně si jej po tom karambolu vzala za muže. Prý ho nemůže v nouzi opustit.“

To semknutí je cítit všude v horoměřickém satelitu: lidé na ulicích se srdečně zdraví a dávají se do řeči, ještě v lednu si pořád chválí dárky, které si navzájem dali na Vánoce, vzpomínají na společně strávené silvestry a plánují hromadné oslavy narozenin. A shodují se, že tohle by asi nepoznali, kdyby je před téměř dvaceti lety nespojila maketa domu v měřítku 1 : 1 vystavená H-Systemem v reklamní kampani před pražským Kongresovým centrem. Ten okamžik, kdy peníze naspořené či popůjčované po příbuzných a v bankách položili proti potvrzení v kanceláři na stůl, si za ta léta mnohokrát vyčítali. „Ale to, co nám to později dalo, jak se nás v krizi sedm set různých povah dokázalo spojit, důvěřovat si a táhnout za jeden provaz – tomu bych předtím nevěřila, že je vůbec možné,“ říká Milena Drdácká.

Stát jde do akce

V její kuchyni se po chvíli objevuje další soused, tentokrát jen na kus řeči. Ivana Krále, žijícího v řadovce kousek odtud, považují lidé z okolí za chlapíka, který ten zázrak stmelení způsobil. Jako první začal přemýšlet, zda ze zdánlivě bezvýchodné situace po krachu H-Systemu nevedou pro tisícovku napálených nějaké dveře ven. Došlo mu, že pokud chtějí mít sílu na řešení problému, musí utvořit celek, a založil sdružení Svatopluk, do nějž se přidalo sedm set lidí. „Měli jsme mezi sebou právníky i ekonomy a začali zjišťovat, zda se to celé nedá nějak zachránit. Bylo to smysluplnější než čekat bez bytů i peněz, jak to dopadne,“ líčí Ivan Král. Domluvili se s majitelem H-Systemu Petrem Smetkou (který firmu přivedl ke krachu, před devíti lety byl odsouzen za podvod a dnes sedí v pankrácké věznici)i bankou, jež byla v projektu miliardovým věřitelem, že nastartovat znovu stavby domů přinese všem více užitku než sezení s rukama v klíně. Obraní družstevníci začali znovu platit za pokračování stavby, Smetka jim dal souhlas k nakládání s obrovskými pozemky kolem Prahy. „Měli jsme bankou posvěcený plán opatřit je inženýrskými sítěmi, tím mnohonásobně zhodnotit, prodat developerům a z nabytých peněz odškodnit ty, kteří do družstva nevstoupili, protože prostě nechtěli ve stavbě pokračovat,“ vzpomíná.

Během dvou let rychle začaly růst domy a byty v Horoměřicích i v nedalekých Velkých Přílepech, stovky lidí našly domov, ačkoli se musely znovu zadlužit. Sousedé založili kampeličku, do níž střádaly asi dvě stovky lidí, z ní se pak půjčovalo těm, kdo neměli na průběžné vklady nutné pro pokračování staveb. „Vybudovali jsme funkční občanskou společnost. Bylo to neuvěřitelně stresující a únavné, ale zároveň povzbudivé,“ líčí tehdejší vedoucí družstva Král.

Po roce narovnávání ale vstoupil do hry stát. Vyhlásil na H-System konkurz (podali ho tři věřitelé držící dohromady pohledávky za tři miliony) a to zásadně změnilo situaci. Tehdejší správce zbylého majetku sice dovolil pokračovat na započatých stavbách, nicméně se zhodnocováním dalších pozemků byl konec. Vše, co šlo, spadlo do konkurzní podstaty a správci začali prodávat kusy nezhodnocených polí za nízké ceny. Výnosy z prodejů zbylého majetku zatím dokázaly přinést klientům, šestnáct let od počátku konkurzu, sedm procent jejich pohledávek.

A Ivan Král, považovaný v Horoměřicích i Velkých Přílepech za hrdinu, který jediný uměl vzít rozum do hrsti a snažil se situa-
ci řešit lépe než později stát, odešel v roce 2006 od soudu s podmíněným trestem za znevýhodňování věřitele (spolu s vědcem Pavlem Středou, který s ním za Svatopluk podepisoval lejstra). Na lavici obžalovaných usedli vedle Petra Smetky, protože jeho pokus zachránit družstevníky ze Svatopluku podle soudu poškodil všechny, kdo zůstali mimo. „Tohle je asi největší nespravedlnost. Odnesli to ti, kdo se nás snažili ochránit,“ uzavírá Milena Drdácká rozpravu v kuchyni.

Spory nekončí

Chodník ve Velkých Přílepech od zastávky autobusu směrem k domům z projektu H-Systemu po chvíli končí, lidé musí sejít na silnici a matky opatrně přidržují své děti u krajnice. Silnice se mezi domy mění v rozhrkanou cestu, na níž chybí horní vrstva. Zůstala tu jako poslední připomínka devadesátých let, kdy už ji Smetkova firma nestihla stejně jako chodník dodělat. Domy jsou i tady dávno hotové, i v nich bydlí členové Svatopluku, kteří se zapojili do rychlého dostavování za své, na rozdíl od Horoměřických už ale nebydlí ve výše popsané konkurzní podstatě. Za byty zaplatili do roku 2000 dvakrát a v posledních čtyřech letech se z obstaveného majetku H-Systemu vykoupili. „Já třeba za cenu, kterou považuji za nehoráznou,“ říká důchodce Vojta Hamáček. Smetkovi dal kdysi 2,3 milionu (což byly velké peníze) a objednal podstatně luxusnější verzi bydlení. Pak se Svatoplukem rozestavěnou stavbu za téměř tři miliony proměnil do dnešní podoby a na to už si musel tehdejší majitel stavební firmy půjčit. „A pak mě správce v konkurzu přitlačil ke zdi, protože jsme neměli s rodinou kde jinde bydlet a ani peníze, řekl mi, že mé investice jsou za ta léta z velké části promlčené, a donutil mě zaplatit další 2,2 milionu,“ stěžuje si pan Hamáček. „Jinak by mě někomu prodali i s domem.“ V roce 2010 už byl v důchodu, takovou částku by mu v jeho věku žádná banka nepůjčila, a tak si hypotéku s měsíčními splátkami dvacet tisíc vzal na sebe syn.

„Musel odejít ze studií a nastoupit do práce,“ dodává majitel domu, jehož cena se z původních dvou milionů vyšplhala na 7,5 milionu. Situace ho uvěznila v jednom domě s manželkou, s níž je dávno rozveden, a s dospělým synem. Prodat dům a neprodělat majlant, splácet hypotéku a za utržené peníze pořídit bydlení pro sebe, manželku a nechat něco synovi, jak si před lety předsevzal, se mu dnes nemůže podařit.

Lidé z jeho sousedství, kteří se na odkupu domů od správce domluvili dřív, měli mnohdy větší štěstí a zaplatili méně: kdo kývl v době, kdy správce neměl na dohled zájemce, který by si byl ochoten odkoupit dům i s obyvateli, jichž by se pak musel soudně zbavovat, tomu se výkup z konkurzní podstaty tak neprodražil.

„To je správné. Kdybych se nesnažila utržit co nejvyšší částky, nedělala bych správně svou práci,“ vysvětluje v telefonu absurditu podobných případů konkurzní správkyně Iva Fialová Ištvánková. Na hromadu určenou k rozdělení mezi věřitele patří totiž i peníze pro ty, kdo stavět nikdy nezačali a mají v ruce jen lejstro o penězích vložených kdysi do H-Systemu. „Těm na rozdíl od členů družstva Svatopluk nezůstalo nic jiného, to jsou lidské katastrofy. Ti lidé žijí dodnes v garážích.“ Podle její logiky se zachovali správně: když přišly problémy, nespolupracovali s jejich viníkem a nechovali se podle mylného pravidla „když to dostavím, už mě odtud nikdo nevyžene“. Prostě  jen trpělivě čekají na vypořádání své pohledávky.

To, že čekají už osmnáct let a že jim zatím správce z každého investovaného milionu uměl ve splátkách poslat do garáží pouze devadesát tisíc korun, přičítá paní Fialová Ištvánková horoměřickým družstevníkům, kteří sedí na bedně s konkurzním pokladem a není možné se s nimi dohodnout na ceně, za niž byty definitivně vykoupí.

Výše citovaný verdikt soudu, který odmítl „žalobu na vyklizení“ v Horoměřicích s argumentem, že lidé byty dostavěli v dobré víře, a mohou v nich tedy zůstat, situaci nucené správkyně dost zkomplikoval. Sehnat kupce ochotného koupit byty i s obyvateli se nedaří a dostat je z bytů pryč také ne. „Ten spor zatím nekončí,“ vzkazuje správkyně Fialová Ištvánková do Horoměřic. Pokud se nepodaří lidi z bytů dostat, je nucený správce připraven prodat v dražbě byty i s lidmi.