Prezidentův názor na děti s postižením je pozůstatkem minulosti

Anketa: Prezident říká, že děti s postižením se mají učit izolovaně. Proč v Česku tento - na Západě již dávno překonaný - názor stále ovlivňuje vzdělávací politiku?

JIŘÍ ZLATUŠKA

předseda školského výboru PSP ČR

Bazálním posláním vzdělávací politiky je péče o sociální mobilitu. My si hrajeme na excelenci a výkon (viz prezidentův výrok o koloně zdržované pomalejším autem), přitom máme holé zadky. Ve vzdělávání žáků se specifickými potřebami (adjektivům „postižení“ či „handicapovaní“ bych se vyhýbal, v daném kontextu je ostatně „postiženým“ prezident) musí nezbytně soucit a úlevy nahrazovat nároky. Inkluze pomáhá tomuto cíli a zároveň vychovává k pomoci silnějších slabším a schopnějších potřebným. Buduje vazby, které jsou pro fungující společnost naprosto zásadní. I děti mohou podat tašku nebo přistavit vozík, pomoci s vysvětlením učiva a přejít od drilu k pochopení apod. Zemanovy výroky rezonují se sobeckým „urvi, co můžeš“ namísto kýženého „spolupracuj, vciť se a pomoz“.

PETRA SKALICKÁ

ředitelka vzdělávacího programu Varianty Člověka v tísni

To, že v naší zemi přetrvává selektivní vzdělávání, je pozůstatkem totalitní doby. Bojíme se jinakosti, místo abychom ji oceňovali a využili jako obohacující. Máme strach z neznámého, tendenci držet se toho, co je zažité a zaběhlé, neumíme přijmout, že svět kolem nás i společnost se mění. Na změny nejsou připravené ani školy, ani učitelé, nereaguje na ně ani vzdělávací systém. To, že máme ještě pořád daleko ke společnému vzdělávání všech dětí v jedné škole, je i jedním z ukazatelů vyspělosti naší demokracie. Demokracie není jen politický termín, je to i náš názor na život a na svět. V zemích s vyspělou demokracií je společné vzdělávání a důraz na kvalitu učitelů samozřejmostí. Těší mě ale, že se k prezidentovu výroku objevilo tolik odmítavých reakcí a že je pro řadu lidí segregace nepřijatelná.

DAGMAR ROSECKÁ

ředitelka Základní školy Zahrádka, Praha

Poněkud nešťastný a zřejmě záměrně provokativní výrok pana prezidenta podle mě neodráží deklarovanou vzdělávací politiku, v níž jsou integrační snahy zřetelné. Námitky z řad některých odborníků vyplývají z obavy o „bezhlavé“ začleňování dětí s postižením do škol hlavního proudu bez zajištění odpovídajících podmínek a o likvidaci speciálního školství, které se u nás dlouho budovalo a má vysokou úrovni. Je výrazný rozdíl mezi možností integrovat dítě tělesně postižené nebo dítě s mentálním či kombinovaným postižením, jež má odlišné schopnosti a potřeby od svých zdravých vrstevníků. Důležitým faktorem je i věk; čím starší je dítě, tím náročnější bude integrace. Tyto argumenty nepopírají potřebu a přínos všeobecného přijetí lidí s postižením širokou veřejností. Integrace ovšem nemůže být úspěšná bez přesvědčení všech zúčastněných o její prospěšnosti a bez odpovídajícího zázemí a podmínek.

VÁCLAV KRÁSA                                                                                                                                   

předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR

Prezident vyslovil názor, jenž je ve školství a také u odborníků na vzdělávání menšinový. Svědčí o tom fakt, že přibližně ze 103 tisíc žáků a studentů na všech stupních je asi 70 tisíc integrovaných. Prezident vyslovil pohled nepoučených laiků, který má kořeny v naší minulosti. Za minulého režimu stát nepodporoval inkluzivní vzdělávání žáků s postižením, a bylo jen na statečnosti rodičů, aby prosadili pro svoje handicapované děti standardní výuku. Druhým důvodem je lobby speciálních škol. Po roce 1990 došlo k boomu speciálních škol pro děti s postižením jako náhrady ústavních zařízení. Ty umožnily vzdělávání žáků – za socialismu označených za nevzdělavatelné. Dnešní trend je individuální začleňování dětí s handicapem do běžných škol. Třetím důvodem je částečně otázka ekonomická. Integrace lidí s postižením něco stojí. Vždy bychom však měli ekonomickou stránku poměřovat kvalitou života.

MARCEL CHLÁDEK

ministr školství

Handicapované dítě by určitě nemělo být vyřazeno z hlavního vzdělávacího proudu jen kvůli svému postižení. Takto je koncipována i Strategie vzdělávací politiky do roku 2020, kterou MŠMT přijalo a následně ji schválila vláda. Existuje řada škol, kde inkluze velmi dobře funguje a děti si navzájem pomáhají, což je z hlediska socializace přínosné pro obě skupiny. Škola na to ale musí být řádně připravena, a to včetně případné individuální podpory handicapovaných žáků.

MAGDALÉNA ČÁSLAVSKÁ

ředitelka sdružení APLA

Jako nezdolný optimista věřím, že většina odborníků názor prezidenta nesdílí a vzdělávací politika se ubírá správným směrem. Počet dětí s postižením, které jsou vzdělávány v běžných školách, roste. ČR ze státního rozpočtu spolufinancuje řadu projektů zaměřených na inkluzivní vzdělávání. Přibývá škol, pro které neznamená integrace jen administrativní zátěž a práci navíc. Řada rodičů dětí bez postižení volí inkluzivní školu, protože ochota školy vzdělávat děti s handicapem je pro ně znakem kvality. Situace není ideální, stále je mnoho škol, které odmítnou dítě jen na základě diagnózy, aniž by vyslechly názor rodičů či poradenského zařízení. Ale přesto jsem přesvědčena, že myšlení lidí se mění a naše společnost je na dobré cestě k respektování práva svobodné volby pro společný život.