Výročí: Co chtěla říct Agatha Christie

Autorka kriminálních a detektivních příběhů Agatha Christie se narodila právě před 130 lety, 15. září 1890. U příležitosti tohoto výročí nejslavnější představitelky žánru výjimečně odemykáme její profil. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás v současné situaci,  staňte se naším předplatitelem.

Oběti nechala většinou otrávit a traviče pak zase na oplátku oběsit. Autoři detektivek mají nad postavami svých příběhů neomezenou moc, v knihách Agathy Christie se ale neumírá jen tak pro nic za nic. Na začátek se tak sluší malá hádanka. Kolik informací potřebuje čtenář detektivek k tomu, aby poznal, kdo je vrah? Můžete si to sami vyzkoušet:

Příběh první: Jistá dáma jménem Amy stála na počátku minulého století před nepříjemným rozhodnutím. Během dospívání jí na krku vyrostlo ošklivé vole a ona se, ač movitá, nezávislá a zcestovalá, kvůli znetvoření nikdy nevdala. Na strumu, o níž dnes víme, že je způsobena nedostatkem jodu, v době jejího mládí neexistoval žádný lék. Teprve když bylo Amy okolo čtyřicítky, začali se ve Švýcarsku objevovat experimentální chirurgové, kteří zkoušeli nehezký útvar za cenu velkého rizika a utrpení pacientů odstranit. „Mademoiselle, žádnému muži bych tuhle operaci nedoporučil. Je ji možné provést pouze s lokální anestezií, protože v jejím průběhu musí pacient neustále mluvit. Muži nemají dost silné nervy, aby něco takového vydrželi, ženy ale tak statečné být dokážou,“ postavil Amy před rozhodnutí slavný švýcarský profesor a ztrápená žena se souhlasem neváhala. Ke konci dvouhodinové operace se prý sice blížila šílenství, odměnou však byl nový vzhled a nový život.

Nyní druhý příběh: Jistá dáma jménem Charlotte měla úplně stejný problém – na krku se jí vytvořil ošklivý vak. Zatímco její šťastnější sestra Letitia vydělávala v Londýně peníze ve spolupráci s movitým finančním makléřem, ona sama kvůli zohavení trávila čas doma, ve stínu tyranského otce. Pak ale pochmurným životem prorazil paprsek světla: otec zemřel, oddaná Letitia se vrátila pečovat o sužovanou Charlottu, časem se otevřela i cesta na švýcarskou chirurgii. Informace, jak žena zákrok snášela, nemáme, víme ale, že jeho výsledkem byla jizva na krku, dost malá na to, aby ji zakryl náhrdelník z umělých perel, vylepšený vzhled a samozřejmě nové, nadějné vyhlídky.

Přestože příběhy obou žen mají ledacos společného, každý z nich dopadne úplně jinak. Jedna z žen po operaci totiž skutečně dožene ztracené mládí, potká skvělého muže, vdá se a bude v manželství dlouhá léta šťastná. Druhá žena skončí na šibenici. Otázka zní, která je která a jestli je to z předcházejících odstavců možné odhadnout. Pokud se totiž orientujete v díle Agathy Christie, nejspíš tušíte, komu zvoní hrana. Pokud vás naopak svérázný svět nejslavnější světové autorky detektivek minul, najdete rozluštění níže.

Temná zábava

Fenomén Agathy Christie přirovnal americký časopis The New Yorker před časem ke slávě The Beatles nebo panenky Barbie. Svou nejslavnější postavu, detektiva Hercula Poirota, stvořila hned ve své první knize před sto lety a od té doby prodala něco mezi dvěma a čtyřmi miliardami knih – přesné číslo v takové záplavě nikdo nezná. Konkurovat jí mohou jenom Bible a Shakespeare a ti mají pořádně velký časový náskok. Její hra Past na myši (Mousetrap) je nejdéle souvisle provozovanou divadelní hrou v historii: v Londýně ji nepřetržitě hrají od listopadu 1952 dodnes. Stejně tak kongeniální zpodobnění Poirotových příběhů s Davidem Suchetem v hlavní roli prakticky nikdy nemizí z televizních obrazovek, české nevyjímaje. Charismatická žena bez formálního vzdělání psala s mechanickou pravidelností minimálně jednu knihu ročně, celkem jich bylo šestašedesát. Až do své smrti pohrdala pravopisem a její příběhy měly tak zaručený úspěch, že v druhé půlce kariéry práva na jednotlivé tituly rovnou odkazovala různým příbuzným, známým a institucím, aby se nemusela otravovat se složitou závětí.

Jako detektivní autorka se Agatha Christie rozhodně měla od čeho odrazit. Žánr v žádném případě nevymyslela, v tom ji o mnoho desítek let předběhl Edgar Allan Poe. I svůj první vrchol detektivka zažila už v době, kdy Christie ještě ani nebyla na světě – nakonec kdo by neznal zfetovaného aristokratického Sherlocka Holmese, který kokainové opojení prokládané znuděnou střelbou do stěn svého pokoje střídal se záblesky geniality při vyšetřování zapeklitých kriminálních případů a k tomu si ještě občas vystřihl nějakou tu paganiniovskou serenádu na svých stradivárkách.

Christie navíc není žádným osamělým ledovcem ani ve vodách vlastní generace. Psala až do sedmdesátých let, těžiště její tvorby však leží sevřeno dvěma světovými válkami. Mírové čtvrtstoletí se dnes považuje za zlatou éru anglické detektivky a příběhy o očkách, čmuchalech a vyšetřování tehdy za kanálem La Manche sepisovaly doslova stovky autorů. Bylo jich tolik, že si tehdy dokonce vytvořili vlastní spolek, The Detection Club, s přijímacím rituálem, v němž nechyběla lebka se svítícíma očima, a přísně výběrovým členstvím. Agatha Christie patřila k zakládajícím členům.

„Byla to doba plná úzkosti,“ píše Martin Edwards ve své knize The Golden Age of Murder (Zlatá éra vražd), sám člen a kronikář pověstného klubu. „Detektivní romány nabízely čtenářům únik ve chvíli, kdy se oni sami báli budoucnosti,“ dodává. Samotná Christie to ve svých memoárech potvrzuje a opakovaně zdůrazňuje, že věděla přesně, co dělá: píše zábavné příběhy, aby nabídla čtenářům chvíle úlevného zapomnění, aby je vtáhla do ušlechtilé hry, v níž hodiny letí a mozek – ty malé šedé buňky, jak by řekl Poirot – pracuje na plné obrátky.

Protože klasická detektivka je především rafinovaná intelektuální hra. The Detection Club měl vypracovány celé systémy pravidel, jež museli autoři dodržovat, aby se svými čtenáři hráli fér – tedy aby jim poskytli dostatečné množství indicií, vyhnuli se podlým trikům a dali tak každému slušnou šanci odhalit vraha dřív, než mu řešení autor naservíruje v poslední kapitole knihy. Ne, jedy, které vynalezl samotný vrah a jejichž účinky kromě něj nikdo nezná, do slušné detektivky skutečně nepatří.

Zádumčivé intelektuální eskamotérství by ale miliardy prodaných výtisků vysvětlilo stěží. Klíč musí být jinde, v temné době plné skrytého napětí, v prolínání fiktivních příběhů a reálné zkušenosti, ve zvláštní energii, která z knih Agathy Christie vystupuje.

Tiše na mizině

Ale zpět k naší hádance. Pokud čtenář z prvních odstavců nedokáže odvodit, zda do rukou kata směřuje Amy, nebo Charlotte, může zůstat úplně klidný – ono to bez zkušenosti s četbou slavné spisovatelky vlastně nejde. Detektivka je vždycky ve své podstatě hra a ne všechna pravidla jsou hned samozřejmá. V tomto případě se hodí, když ze zkušenosti víme, co je ve světě Agathy Christie nejčastějším motivem vražd.

Mezi několika rozptylujícími fakty, jež byly v úvodu o obou ženách zveřejněny, se celkem nenápadně mihl ten podstatný: Amy je zabezpečená žena, která si se svou materiální budoucností nemusí lámat hlavu. Finanční poměry Charlotty naopak zůstaly skryty, což nemůže být náhoda – zvlášť když si dal autor práci a prozradil dokonce i to, jak (dobře) si v této oblasti vedla její sestra. Ano, v detektivkách Agathy Christie se ze všeho nejčastěji vraždí jednoduše pro peníze a Charlotte je na rozdíl od Amy s největší pravděpodobností nemá.

Na první pohled je to trochu jednoduché a Christie samozřejmě občas udělá výjimku, ve srozumitelné motivaci pachatelů nicméně spočívá část kouzla autorčiných tragických příběhů. Peníze symbolizují touhu po rozletu, který mohou nabídnout, nebo úzkost z budoucnosti, v níž se jich nedostává. Agatha Christie je autorkou vyšší a střední třídy, jež se ocitly pod ekonomickým tlakem. Za venkovskými domy, služebnictvem a dokonalými způsoby tlučou strachem stažená srdce lidí, kterým teče do bot. Potřebují se ze své situace nějak vysekat. A nevědí jak.

Za spisovatelského života Agathy Christie tohle nebyla žádná velká fikce. Svět se rozpadal v mnoha ohledech. Po bujarých dvacátých letech přichází ekonomická krize. Ale již dříve se svět proměňuje, zrychluje a také promíchává.

Pro znalost finanční úzkosti nemusela Christie chodit daleko. Prožila podle svých slov šťastné dětství, to ale narušila smrt otce. Christie svého tatínka popisuje jako skvělého muže, který vůbec nic neuměl, celé dny trávil v klubu a na kurtech a byl strašně sympatický a milý. Jako syn bohatého amerického selfmademana celou rodinu živil ze zděděných výnosů z investic. Pravidelný příjem však z nikdy nevyjasněných důvodů jednoho dne vyschl – dodnes se neví, zda rodinu připravil o peníze podvod nebo šlendrián amerických účetních – a na jeho tváři se slovy dcery Agathy „rozhostil výraz nevěřícného údivu“. Otec nechápal, churavěl, pokoušel se hledat nějakou práci, neměl ale co nabídnout. Napětí v domě rostlo a hlava rodiny chřadla stále víc. Nakonec, vystresován a sužován chorobou, kterou nikdo nedokázal přesně identifikovat, otec zemřel. Agatha spolu s matkou a dvěma sourozenci zůstala ve velkém domě s mizivým zbytkem původně pohodlných příjmů. (Doba ovšem měla také své kouzlo: když chtěla rodina ušetřit, pronajala dům na britském venkově britským či americkým nájemníkům a vypravila se trávit dlouhé měsíce do jižní Francie nebo do Egypta, kde bylo podstatně laciněji.)

Právě v tomhle okamžiku by se v románech Agathy Christie pravděpodobně začalo vraždit. Jak jsme již zmínili, srozumitelná motivace vrahů je pro další pochopení přitažlivosti jejích knih důležitá: zločinci jsou ke svým činům hnáni vnějšími, byť přísně skrývanými okolnostmi, a pokud tedy detektiv dokáže pod fasádu utajovaných rodinných či firemních příběhů nahlédnout, nalezne sled logických událostí, jež do sebe zapadají jako hroty ozubených kol.

V období mezi dvěma světovými válkami se (aspoň v detektivkách) ještě nevraždilo z neodolatelného vnitřního puzení, pachatelé nebyli nezvladatelné bestie, naopak, jde většinou o inteligentní lidi v úzkých, kteří jsou v mnoha ohledech stejní jako čtenáři. Pouze je život zatlačil do extrémnějších situací nebo jsou snáze ochotni převést myšlenky v činy. „Možná si to nejdřív všechno vymyslela jako takovou hru… Bavilo ji vymýšlet každý detail. Jak přesně by se ho mohla zbavit. Nakonec měla celý plán. A teprve potom začala podle svého plánu jednat,“ popisuje například vyšetřovatelka slečna Marplová v „našem“ románu, jakým způsobem se Charlottina série vražd v poklidné středostavovské pospolitosti vlastně rozběhla.

Geniální Trautenberk

Christie byla bezpochyby skvělá pozorovatelka, žila ponořená do rodinných vztahů a o svých současnících uměla přesvědčivě vyprávět. Výstižné zobrazení poměrů v zákulisí anglické společnosti ale zdaleka úspěch jejích příběhů nevysvětluje. Christie není něco jako Jane Austenová s dlouhým nožem. Její příběhy začnou fungovat teprve v okamžiku, kdy rozkolísané poměry naleznou svůj pevný bod. A tím je nejlépe Hercule Poirot.

Nad romány i dobou Agathy Christie se totiž vznáší ještě jeden stín: zkušenost první světové války. Nečekaný konflikt trval roky, téměř každý v něm někoho ztratil, muži, kteří se z války vraceli, byli často postižení na těle i na duši. Samotná Agatha Christie zase měla zkušenost mladé ženy, jejíž snoubenec sloužil u tehdy zbrusu nového britského letectva. Dvojice dlouho odkládala sňatek, protože ani jeden z partnerů nebyl schopen finančně zajist chod domácnosti. Když válka nečekaně vypukla, vdává se Agatha narychlo těsně před Vánocemi a dva dny nato její manžel Archibald Christie odchází na frontu. Agatha ve svých memoárech píše, že se zdálo jasné, že se vidí naposledy. „Archie si byl jistý – jako ostatně všichni příslušníci letectva –, že zahyne a že mě už nikdy neuvidí,“ píše Agatha. „Byl klidný a veselý, ale všichni tihle první letci byli toho názoru, že válka bude jejich konec, nebo rozhodně aspoň těch, kteří se ocitnou v první vlně. Německé letectvo bylo známé svojí silou.“

Archibald se z války vrátil, Agatha mezitím pracovala jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici a v tamní lékárně se ledacos přiučila o lécích a jedech. Jed se v jejích detektivkách stal hlavním nástrojem vrahů. I u Agathy Christie se samozřejmě občas střílí, zapichuje a rdousí, jed v kávě, jed v jídle, jed na všechny možné způsoby je ale král. A také v tomto případě prostředek dobře zapadá do celkového vidění světa. Nevraždí se v náhlém popudu a vzepětí vášní, zabíjí se s rozmyslem a podle pečlivého plánu, k čemuž je jed samozřejmě zcela ideální.

Poirot se zrodil v roce 1916, uprostřed války. Ve víru dnešních aktuálních událostí to může vypadat jako zbytečně prvoplánové konstatování, vyhnout se mu však nelze: slavný detektiv je uprchlík, konkrétně belgický detektiv, který nachází v Anglii útočiště před válečným konfliktem. Je to cizinec, mluví jako cizinec, obléká se jako cizinec, chová se jako cizinec a jeho noví angličtí spoluobčané to rozhodně neumějí přehlédnout.

První setkání s Poirotem může být obtížné i pro moderního Brita, český čtenář bez znalosti kontextu může podlehnout dojmu samoúčelné výstřednosti tím spíše. Na detektivovi je podivné snad úplně všechno. Zavalitý mužík s barvenými vlasy a pečlivě přistřiženým knírem. Dokonalé konzervativní oblečky, které vždy vyčnívají z jeho okolí. Legrační mluva, v Česku bohužel potlačená dabingem, kterým Suchetův výkon obdařila zdejší televize. Originální Hercule Poirot mluví tenkým hlasem s neuvěřitelným francouzským přízvukem. U nás dokonalou nadabovanou češtinu jenom občas protnou cizácké výkřiky typu „No no no, mon ami!“, v originále však nelze ani na vteřinu zapomenout, že Poirot je cizinec, který si ve své neuvěřitelné nafoukanosti navíc myslí, že je angličtější než londýnský parlament. „I speak the English very well,“ prohodí takhle belgický džentlmen s vážnou tváří a jeho věrný společník kapitán Hastings, jinak pochroumaný válečný veterán, má o zábavu postaráno.

Abychom popis zbytečně neprodlužovali: Poirot je dokonalým ztělesněním anglických stereotypů o cizincích a vyvolává tím v britských čtenářích instinktivně pocit intelektuální převahy. Pokud bychom hledali domácí přirovnání, je možné říci, že Hercule Poirot je v očích Britů něco jako pohádkový Trautenberk v očích Čechů. Ovšem s jedním zcela zásadním rozdílem: zatímco tuzemský archetypální Sudeťák je tupý a jeho mdlý rozum celý stereotyp završuje, belgický detektiv je až nelidsky inteligentní a předsudky tím zcela rozvrací. Ovšem ne dříve, než svou skrytou intelektuální převahu využije: Poirot chápe, jak na své okolí působí, dost často tím lidsky trpí, přesto ale svůj zjev a zvyky využívá k tomu, aby lidi kolem sebe zmátl. Jeho přeháněné „cizáctví“ funguje zároveň jako mimikry, díky nimž ho protivník s jistotou vždy podcení. Detektiv pak uvidí i to, co vidět neměl, uslyší, co neměl zaslechnout, rozpálí své „malé šedé buňky“ a s ďábelskou přesností logicky usvědčí pachatele.

Poirot vlastně funguje jako neomylná zbraň k potírání vrahů a těžkých zločinců. Nežene ho nuda a potřeba intelektuálního vybití (jako třeba o tři desetiletí staršího Sherlocka Holmese), ale posedlost řádem věcí. Stačí, aby nebyly vázičky na římse krbu seřazeny přesně podle tvarů a barev a Poirot se se žalostným výkřikem řítí problém napravit. Stačí jeden pokus o lež a uhlazený Poirot se mění v rozzuřeného mstitele, před jehož mocným křikem se lhář v hrůze choulí do křesla. „Chtěla jste oklamat Poirota! Ale no no no, mademoiselle!!! Poirot fití FŠECHNO!!!“

Rozkoš

Poirot je prostě jistota. Nikdy se nemýlí a se skromností sobě vlastní prohlašuje, že ho jeho nadání až děsí. Nejde přitom pouze o to, že on a později další detektivové, které Christie vymyslela, zločince odhalí a pošlou na šibenici – vzhledem k tomu, že vrazi jsou často úplně obyčejní lidé, není brutální představa popravy vlastně nijak povznášející. Katarze příběhů Agathy Christie však spočívá ze všeho nejvíc v potvrzení víry, že svět nakonec přece jenom není šílený. Zločinci jsou hnáni pochopitelnými pohnutkami a své zločiny plánují ve svých mozcích. Jiné mozky zase mohou logiku jejich chování dešifrovat. Vražda se odehrála v prostředí „slušných“ lidí, kde by ji nikdo nečekal a kam nepatří. Zlo se zpočátku jeví jako zcela nepochopitelné, pak ale přichází malý belgický detektiv či amatérská vesnická vyšetřovatelka slečna Marplová, pořádně se po světě rozhlédnou, sezvou vyděšené účastníky mordu do jedné místnosti a vysvětlí jim, co se vlastně událo. „Člověk nesmí zapomínat, jak lidští vlastně vrahové jsou,“ povzdechne si slečna Marplová. Život to nikomu nevrátí, svět se ale přestává chvět v základech a navzdory všemu se vrací zpátky do normálu.

Nad vším tím moudrým pokyvováním se však přesto vznáší něco temného. Detektivové v podstatě nikdy vraždám předem nezabrání, Poirot si kvůli takovým selháním někdy doslova rve vlasy. A přestože jsou vrazi nakonec docela srozumitelné postavy, až na naprosté výjimky nemohou čekat slitování. Poirot odpustil vrahům z Orient expresu, ale to pouze proto, že pomstili jinou, mnohem odpornější vraždu. Uprchnout nechá i záhadnou ruskou kněžnu, ta zase ale „jenom“ kradla a Poirot v ní spatřil spřízněnou duši politického běžence.

Agatha Christie by vlastně se svým názorem na spravedlivé potrestání hledala v dnešní Evropě pochopení velmi obtížně. Za vraždu rozhodně žádala smrt se zajímavým (a důvěru v bezchybnost vyšetřovatelů i soudců prozrazujícím) argumentem, že doživotní vězení je ve srovnání s popravou nelidské. Jako alternativu pak nabízela řešení, které dnešnímu člověku prožene páteří pár mrazivých vln: těžcí zločinci by podle ní měli dostat na vybranou, zda budou popraveni, nebo svou vinu odčiní vlastním utrpením a podrobí se dobrovolně medicínským výzkumům v případech, kdy nelze použít laboratorní zvířata. Pokud přežijí, vrátí se do světa očištěni a splatí tak lidstvu, co mu svými činy způsobili.

Za bojem fiktivních detektivů proti fiktivním zločincům totiž stojí jedna naprosto reálná síla. Agatha Christie samu sebe popisuje jako ženu, která bezmezně miluje život. „Budím se každé ráno s pocitem, jak je úžasné, že mohu prožít další den,“ píše ve svých memoárech. Není to pouze tím, že by jako slavná spisovatelka měla v životě jenom štěstí. Zažila i bolestivý rozvod, psychické zhroucení, měla finanční problémy, byla až bolestně plachá, takže i v dospělosti jí prý dělalo problémy vstoupit třeba do obchodu.

Christie vlastně milovala život takový, jaký je. V románu Oznamuje se vražda (A Murder Is Announced), v němž vystupuje i „naše“ nešťastná Charlotte, se objeví rozbolavělý uzlíček umírající ženy, mnoho let sužované chorobou a provázené životní smůlou. „Při životě ji drží intenzivní radost z toho, že je naživu,“ říká detektivovi její ošetřovatelka a sama žena to hned ještě vysvětluje. „Vím, co si myslíte, ale měla jsem v životě všechno, co dělá život životem. Měla jsem manžela, kterého jsem milovala až do jeho smrti. Měla jsem dítě, zemřelo, ale měla jsem ho dva drahocenné roky. Mívám velké bolesti, ale když vás něco bolí, dokážete si vychutnat tu naprostou rozkoš, když bolest ustane. Já jsem vlastně šťastná žena.“

Agatha Christie jako by nalezla rovnováhu, jež ve všem lidském hemžení neodpouští jenom jediné: když rozkoš života někdo svévolně násilím přetrhne. Pak je potřeba sáhnout po knize a přivolat malého podivného chlapíka, který umí dát věci zase do pořádku.