Osud jménem Čumpelík

Kdy začala vaše „kočičí mise“? Když jste odešel do penze?

Kdepak, to jsem ještě učil na fakultě. Už v té době jsem dozrál k tomu, že příroda mě celý život živila a musím jí to nějak vrátit. Pracovní život geologa je hlavně pohyb v terénu, člověk od rána do večera chodí po určených trasách, nikde nikdo, a tak má šanci vnímat okolní přírodu po všech jejích stránkách.

A byl tu i konkrétní impulz?

Osud mi tehdy přihrál do cesty Čumpelíka. Bylo to kolem roku 1995, šel jsem na polikliniku v Čumpelíkově ulici, a tam měl před vchodem pelíšek opuštěný kocourek. Hned se ke mně hnal, jako by poznal spřízněnou duši. A já věděl, jak přírodě vrátit to, co mi dávala – věnovat se opuštěným zvířatům. Myslím, že každý vnímavý člověk, který má rád přírodu, najde kolem sebe spoustu námětů, jak pomoci.

Takže jste začal krmit Čumpelíka, jak jste ho pojmenoval.

Ano, a postupně jsem objevoval další skupinky opuštěných a toulavých koček – na rohu Zdibské, v Březiněveské, u Vozovny Kobylisy… To je trasa, kterou víceméně chodím dodnes. Je lemovaná několika generacemi koček, které jsem odkrmil nebo je připravil k tomu, že si je hodní lidé vzali domů – třeba statečná paní Klementová si vzala kočičku Mindu i se dvěma koťaty.

Kolik toho nachodíte?

Chodit jsem zvyklý celý život, ale teď mi to jde s berlemi pomalu, takže se snažím co nejmíň, ale i tak ujdu…