Vzpoura tržní síly

Studený vítr se prohání mezi železobetonovou konstrukcí nedokončeného mrakodrapu a profukuje bytovým komplexem, v němž svítí jen pár oken. Tímto pochmurným obrazem začíná nedávná reportáž deníku The Washington Post z provincie Liao-ning v severovýchodní Číně, která byla dlouho jedním ze symbolů ekonomického zázraku a pýchou těžkého průmyslu. Ještě před pár lety byli zdejší obyvatelé zvyklí na ekonomický růst ke 13 procentům, letos však už nedosáhl ani tří procent a bude hůř, protože průmyslová výroba v provincii vykázala pokles o pět procent. Dělníkům ve zdejší ocelárně klesly příjmy o více než polovinu.

Tato čísla vypovídají o výzvě, které dnes čelí celá Čína, mnohem víc než dramatické propady na tamní burze minulý týden. Ty by byly za normálních okolností přirozeným propíchnutím akciové bubliny, k němuž v tržní ekonomice občas dochází. Problém ale je, že čínská ekonomika je tržní jen naoko – je to ve skutečnosti státní kapitalismus, v němž vládne pevnou rukou komunistická strana. Tomuto zvláštnímu hybridu, který byl se svým patnáctiprocentním podílem na světovém HDP tahounem globálního růstu, začíná docházet dech, což vyvolává oprávněnou nervozitu na všech kontinentech.

Nevím, že nic nevím

Panika na čínské burze není sama o sobě hrozbou pro zbytek světa, protože čínský akciový trh je relativně omezený dokonce i v rámci domácí ekonomiky. Je to však významný signál hluboké nedůvěry investorů (milionů malých čínských kapitalistů) ve schopnost a kompetenci vlády dostat pod kontrolu nelítostné tržní síly. Ty ona sama před čtvrtstoletím vyvolala k životu ve víře, že ekonomickou svobodu je možné sloučit s diktaturou.