Léto budiž prokleto

Přebírám si od kolegy pager a mobil a provádím své ranní úkony na letecké základně v Praze-Ruzyni: obsedantně cídím dřez a mezitím si zalévám kafe. Jenže do ranního poklidu se v půl sedmé a dvě minuty ozývá mobil: „Jste letoví na sever? Dopravní nehoda, jednoho resuscitují, tři zaklínění…“

Soukám se do uniformy, abych zkrátila svoji „aktivaci“ – letoví jsme. Klušeme k vrtulníku a startujeme. „Vraťte se, dorazila pozemní posádka, ti tři jsou mrtví.“ To nám to tedy začíná.

Kafe je ještě teplé. Přesně za třicet minut letíme znovu – dodávka a dvě osobní, zaklíněný pacient. Cestou se dozvídáme, že je na místě ještě převrácená cisterna s propan-butanem. Nějaké lepší zprávy by v tropických vedrech na skladě nebyly?

Pacienta si vyšetřím, jakmile jej hasiči dostanou z dodávky. To ještě netuším, že na dlouhé hodiny to bude jediný pacient, co bude schopen se se mnou bavit.

Předáváme ho v traumacentru a vracíme se na základnu. Nestačím se ani probrat e-maily a telefon už zase piští: střelné poranění hlavy. Těsně před přistáním nám vysílačka sděluje, že se máme vrátit, na zemi ukončili resuscitaci. Takže záchranná mise se mění ve vyhlídkový let.

Po hodině letíme znovu: dodávka, osobní, na místě hoří. Už shora to vypadá jako apokalypsa – od dálnice ještě doutná pruh spálené trávy až k blízké trati. Na místě jsou hasiči, cisterny, velké sanitky, malé auto s lékařem, policejní vozy… Kolegyně hlásí, že odesílá dva lehce raněné, tři zbývající účastníci nehody jsou mrtví. Ohořelá dodávka bez kapoty, shořelá motorka a osobní auto, scéna jak z válečného filmu. Smrtka nad námi v tu chvíli vede už 7:1. Cestou zpátky je ve vrtulníku nezvyklé ticho.

Po obědě volám kolegyni a ptám se na tu ranní nehodu. Hovor ale záhy utnu, neboť nás z operačního střediska zase zvedají do vzduchu – osobní versus nákladní, tři zaklínění. Piloti přistávají mezi změť hasičských vozů, sanitek a jeřábu, obrovský kamion leží na boku přes celou silnici napříč a zpod něj vykukuje kus osobního auta. Jsou tam tři, táta 39 let, jeden syn sedmnáct let a druhý čtyři, ten malý s námi mluvil, ale teď už se neozývá, zní informace velitele hasičů. Jeho lidé horečně rozebírají náklad – vědí, že naděje těch tří je momentálně na nich. My zatím postáváme na silnici, všechny naše pomůcky vyskládané na asfaltu, připravené jak na startu nějaké soutěže a mně začíná být lehce nevolno. Minuty se vlečou, na čekání nejsme stavění.

Po nekonečné době odklápějí hasiči střechu a objevuje se blonďatá hlava vyděšeného klučiny. Nebesům děkuji za tenhle zázrak, mého malého letního Ježíška. Beru jej do náruče, odnáším k sanitce, abych si ho v klidu vyšetřila – v tu chvíli bych jej snad nevydala ani jeho vlastní matce, kdyby tam byla.

„Já bych chtěl zůstat s tátou,“ říká. Neodpovídám, protože nic nevím a nechci slibovat nesplnitelné. Po další půlhodině dobývají hasiči otce a staršího syna; jsou živí, i když zranění. S kolegou druhého vrtulníku si je rozebíráme, ošetřujeme, zajišťujeme, imobilizujeme, nakládáme, malého s bráchou beru na dětské traumacentrum, oba jedním vrtulníkem. Pilot letí tak, abychom mohli shora ukázat zoologickou.

Po návratu na Ruzyň jdu přes plochu do našich retro buněk, bojuji s tím, že mám v očích slzy, to se mi snad ještě za více než dvacet let nestalo. „Kdyby vytáhli toho malého mrtvého, tak bych to asi nedala,“ říkám omluvně pilotovi, „vnuk je jen o měsíc mladší než ten klučina.“ „Já vím, já mám taky vnoučata,“ snaží se mě chlapsky neohrabaně utěšovat - a já jsem neskonale vděčná, že to dál nerozvíjí.

Zapisuji dokumentaci do knihy, volám na operační středisko údaje, přichází kolega a já se odepisuji, konečně. Ještě se v rychlosti dívám na zprávy – v Popradu byl zrovna dneska pohřeb čtyřčlenné posádky záchranářského vrtulníku, který havaroval před šesti dny.

My naštěstí míříme domů, byť se šrámy na duši, a ne do záchranářského nebe, tam ať si na nás ráčí ještě počkat.