Dramaturgové na prameni

Návštěvnost českých filmů klesá. Babovřesky Zdeňka Trošky dnes bez problémů porazí Vlk z Wall Streetu. Na novou adaptaci Michala Viewegha přijde tolik lidí jako do venkovské samoobsluhy za týden. Už dlouho jsme se neprobojovali na Oscary, léta žádný tuzemský film nefiguroval na soutěži světového festivalu kromě karlovarského. Domácí filmy nejsou distribuovány v jiných zemích než na Slovensku a v Polsku. Úpadku si snadno všímají nejen profesionální recenzenti, ale i běžné publikum. V českých filmech nás okatě straší sponzoři, postavy se scénu od scény chovají, jako by šlo o rozdvojené osobnosti, nějaká figura běžně bez vysvětlení zmizí z děje a to, co už vypadá jako konec, je teprve předěl v druhé třetině stopáže. Příběh je přitom často moc ambiciózní na to, jaké mají tvůrci k dispozici prostředky.

Problematickou kvalitu většiny českých filmů si uvědomovali několik let i ve Státním fondu kinematografie, který jejich vznik finančně podporuje. Dotyčná instituce proto loni na podzim vypsala veřejnou soutěž na studii, která by se pokusila zachytit příčiny toho, že řada filmů nakonec nedopadne dobře ani umělecky, ani komerčně. Výzvy se chopila skupina akademiků z Brna, kterou vedl čtyřicetiletý docent Petr Szczepanik z Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity. Výsledek nedávno předložili veřejnosti – a ještě nikdy jsme se nedozvěděli víc o tom, jak u nás skutečně vznikají různé typy filmů a s jakými potížemi se jejich tvůrci a tvůrkyně musí potýkat.