Babiš vede i na Facebooku a Twitteru

Říká se, že doba staromódních papírových médií končí. Informace budeme dostávat přímo, aktuálně a nezprostředkovaně na sociálních sítích. Co se z nich tedy dozvíme nového třeba o české vládě? „Vláda rozhodla,“ oznamuje premiér Bohuslav Sobotka ve své jediné srpnové zprávě. „Od ledna se zvýší minimální mzda o 700 korun.“ Nic důležitého se jinak celý měsíc nestalo, alespoň podle premiérova twitterového kanálu.

Zato Andrej Babiš už stačil zaznamenat několik událostí v srpnu: „Holky mi uklidily kancelář, díky moc.“ Tweet z 16. srpna doprovází fotka čtyř žen, které s úsměvem ukazují na skříň plnou čerstvě zorganizovaných šanonů. A jaké novinky se dějí na Hradě? „Pan prezident Peres odjel za umírajícím rabínem Ovadiem Yosefem. Naše jednání bude pokračovat v odpoledních hodinách,“ zní poslední zpráva na twitterovém účtu Miloše Zemana. Datum: 7. října 2013.

Vypráskané sluníčko

Kdo se chtěl dozvědět něco o řecké krizi, rozkladu koalice na pražském magistrátu nebo odjezdu vlády na dovolenou, musel si chtě nechtě nalistovat či pustit tradiční média. Čeští politici totiž prostor na sociálních sítích teprve pracně ohledávají a snaží se porozumět, k čemu by jim mohl být užitečný.

Přitom ty největší z nich – Facebook a Twitter – existují už zhruba deset let. Původně vznikly jako nástroje pro kontakt s přáteli a sdílení každodenních zážitků, někteří světoví politici a jejich volební manažeři ovšem rychle pochopili jejich potenciál k masovému oslovení voličů. Šampion v oboru Barack Obama si účet na Twitteru i Facebooku založil už v roce 2007 a jeho příspěvky postupně začaly odebírat desítky milionů lidí.

Podle analytiků mu aktivita na síti pomohla k výhře v prezidentských volbách v roce 2012. Sociální sítě totiž začaly hrát v přesvědčování mladých amerických voličů klíčovou roli. Bez Twitteru se dnes neobejde žádný americký kandidát, který to s politikou myslí vážně. Používají ho k šíření svých nejlepších citátů, názorů na oponenty i virálních propagačních obrázků.

Twitter také zcela mění způsob informování o aktualitách. Evropané už nemusí čekat na konec klíčových summitů, aby jim novináři zprostředkovali jejich výsledek. Politici sami bezprostředně po jednání nebo už v jeho průběhu píší, co se děje. Výsledek červencového summitu o řeckém dluhu se jako první objevil na Twitteru, když belgický premiér okamžitě po konci patnáctihodinové schůze poslal do světa jednoslovnou zprávu „Dohoda“.

V Česku je na Facebooku aktivních kolem čtyř milionů lidí a na rychle se rozrůstajícím Twitteru asi tři sta tisíc – přední čeští politici si ovšem na možnost přímého oslovování voličů po internetu zvykají pomalu. Když už si účty založí, jde často o marketingovou součást předvolební kampaně a jejich aktivita po volbách opadá. Například twitterový profil Karla Schwarzenberga se probouzí jen okolo voleb, zatímco mnohem populárnější parodie účtu s jeho jménem je tak aktivní, že si jej s tím skutečným spletla i Česká televize.

Premiér Bohuslav Sobotka začal tweetovat až letos v březnu a jeho zhruba desítka tweetů měsíčně je stejně zábavná, jako bývá předseda vlády naživo – nabízí fotografie z oficiálních setkání a krátké verze tiskových zpráv. Vrcholem spontánnosti byl jeho tweet „Do Ostravy jsme na výjezdní zasedání vlády ráno vyrazili vlakem“, doplněný fotkou ministrů natěsnaných u stolečku.

Prezident Zeman má oficiální účet také, aktivitu však po několika měsících vzdal a dnes ho na sítích zastupuje mluvčí Jiří Ovčáček. Podobně je na tom i slovenský premiér Fico nebo rakouský kancléř Faymann, kteří po pár tweetech ztratili o síť zájem. Mezi státníky střední a východní Evropy je zřejmě nejaktivnější prezident Estonska Toomas Hendrik Ilves, který pro svých padesát tisíc sledujících sdílí i několikrát denně odkazy na analytické články či tipy na zajímavé knížky.

Také v Česku se však najdou výjimky. Zdaleka nejvýraznější z českých politiků je na sociálních sítích ministr financí („a občan ČR“, jak ve svém profilu dodává) Andrej Babiš, jehož facebookový a zejména twitterový účet je příkladnou ukázkou profesionálního politického marketingu. Mix sarkastických vtipů na adresu opozice, fotek se světovými státníky, českými celebritami i běžnými návštěvníky hudebních festivalů a propagace vlastních politických témat – doplněný o občasnou pozitivní zmínku o koncernu Agrofert – dovedl k Babišovu Twitteru sto čtyřicet devět tisíc sledujících.

Výjimečný je v českém prostředí Babiš ovšem také v tom, že si svůj obraz na sociálních sítích neobhospodařuje sám. Za jeho příspěvky stojí marketingový tým, který obsluhuje i stranické profily ANO. Podle jednoho z Babišových reklamních expertů Marka Prchala nemá na osobní obsluhu Twitteru ministr financí čas, nápady na příspěvky však pocházejí především od něj: „Po jedné schůzce s ním víte, že je neskutečně vtipný. Měli jsme nápad, že by své hlášky mohl dávat na Twitter. On pak za námi začal chodit a říkal, tohle dejte na Twitter.“ Mezi ministrovy nejslavnější počiny patří fotka u pisoáru na hudebním festivalu Votvírák, kterou okomentoval „Frontu jsem si poctivě vystál“. K té se tým ANO nehlásí a tvrdí, že akce proběhla plně v Babišově režii.

Nadaným uživatelem sociálních sítí je i europoslanec Jan Zahradil, který zprávy ze soukromého života (třeba ze svých četných návštěv rockových koncertů nebo z chalupy) kombinuje s komentáři k politice a odkazy na články na českých i zahraničních webech. Oproti Babišovi ale paběrkuje – na Facebooku a Twitteru má pouze několik tisíc odběratelů.

Další čeští politici přistupují k účtům na Facebooku a Twitteru spíš jako k osobním deníčkům – a občas se jim nevyhne překvapení z reakcí čtenářů. Nejvýraznější je v tomhle ohledu místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který jinak proslul svými facebookovými variacemi na „svítí sluníčko, dám si kafíčko“ a selfie fotkami se Zdeňkem Troškou i Milošem Zemanem. Když napsal pod informaci o omluvě brněnského zastupitelstva za poválečný odsun českých Němců komentář „Vypráskat tyto kolaboranty!“, vyvolalo to rozruch. Škromach komentář po chvíli smazal a na dotaz novináře z Aktuálně.cz odpověděl, že „to asi zřejmě byl nějaký omyl“. Asi největší obětí Twitteru je ale ministr dopravy Dan Ťok, který nedávnou smrtelnou nehodu pendolina okomentoval jako zákon schválnosti. Když se nad tím začali čtenáři pohoršovat, Ťok zprávu stáhl, omluvil se a svůj twitterový účet raději celý zrušil.

Vývěska i hospoda

Univerzální návod na úspěch na sociálních sítích se hledá těžko a pro politiky to platí dvojnásob. Cení se vtip, nápaditost i citlivá kombinace privátních a profesních zpráv. Důležité je také vědět, že zejména Twitter je založen na obousměrné komunikaci. Uživatelé považují za přirozené, že veřejně známé osobnosti přistupují ke svým sledujícím jako rovný k rovnému. Sociální sítě umožňují politiky přímo oslovit a dočkat se i reakce. Je tedy logické, že profil politika koncipovaný jako vývěska stranického tiskového oddělení příliš obliby nezíská. Nefunguje však ani příliš osobní přístup založený na přesvědčení, že sociální sítě jsou jakási digitální hospoda. Nadměrná uvolněnost politiků se pak stává terčem vtipů – jako v případě komunistického poslance Jiřího Dolejše, který uveřejnil svou fotku z grilování v příliš těsných plavkách.

Cestu, jak se oběma extrémům vyhnout a na sociálních sítích uspět, našli mezi českými politiky kupodivu jindy trochu upjatí lidovci. Místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, ministr zemědělství Marian Jurečka nebo europoslanec Pavel Svoboda tweetují i několikrát denně. Komentují aktuality, posílají postřehy z jednání, nebojí se konverzací s novináři i ostatními uživateli ani občasné jemné sebekritiky. Jejich aktivita působí autenticky a reakce jsou oprávněně pochvalné.

Je ovšem třeba také říct, že ne všichni vidí aktivitu politiků na sociálních sítích jako přínos. Ombudsmanka Anna Šabatová svůj profil na sítích smazala s vysvětlením, že nepovažuje pohyb „v prostoru mezi soukromým a veřejným“ za vhodný. Politolog Jan Bureš ji začátkem srpna v Právu pochválil a poradil, aby si z ní politici vzali příklad. „Chápu, že se chtějí veřejně prezentovat,“ poznamenal Bureš. „Mnohdy to ale mění obraz politiky k horšímu.“ Řada profilů politiků se skutečně stává terčem posměchu voličů. Někteří, třeba zmíněný Jan Zahradil, ovšem naopak na sítích častují posměchem voliče, kteří mají jiný názor než on – a také tím dokáže vzbudit nemalou pozornost. Nakolik ovšem i na Facebooku a Twitteru platí, že i špatná reklama je reklama, si tak nakonec politici budou muset rozhodnout sami.