Rudi Schlattner: Muž, jenž po 70 letech prozradil úkryt rodinného majetku

Autor rozhovoru Tomáš Lindner získal za text Cenu Johnnyho Kleina za přínos k česko-německému porozumění. Ocenění bylo vytvořeno u příležitosti 20. výročí úmrtí německého politika a novináře, který se i kvůli svým českým kořenům zasazoval o česko-německé usmíření.

•••

Po sedmdesáti letech prozradil úkryt, do kterého jeho rodina před poválečným odsunem českých Němců schovala desítky balíčků se svým majetkem. Věřili totiž, že se brzy z německého vyhnání vrátí do rodné severočeské Libouchce. Nestalo se. Dnes třiaosmdesátiletý Rudi Schlattner v exkluzivním rozhovoru vypráví příběh své rodiny.

Jak často jste během let na tu skrýš myslel?

Nikdy jsem ji nezapomněl. Nesl jsem ji někde vzadu ve své hlavě, ale zároveň jsem nikdy netrávil čas minulostí a vzpomínáním. Ani jsem o ní nikomu nevyprávěl.

Protože to bylo rodinné tajemství?

Ne, neviděl jsem na tom nic zajímavého. Jsem doma v Nürtingenu u Stuttgartu, tady je má vlast, tady se cítím dobře, tady jsme měli jiné životní starosti a radosti. Svým dětem a vnukům jsem o tom pověděl až před pár lety na rodinném výletě.

Byl jsem ale poslední žijící, kdo o skrýši věděl, a považoval jsem za svůj úkol ji před smrtí zveřejnit. Jsem teď těžce nemocný. Tohle byla poslední věc, kterou jsem chtěl vyřídit, aby za mnou na světě nezůstalo nic otevřeného.

Našel jste úkryt v bývalé vile vašich rodičů snadno?

Na konci války mi bylo dvanáct. Pamatoval jsem si jen, jak strýc balíky s věcmi ukrývá někde napravo od schodů, které vedly na půdu, a že mě k nim navede špagát, jejž musím nahmatat ve škvíře mezi prkny. Vyrobil jsem si proto malý nástroj: držák šroubováku, ale s malým háčkem na konci. Asi pětačtyřicet minut jsem jím projížděl škvíry mezi prkny. Bylo to dlouhé čekání, přítomný kameraman z televize už byl nervózní a sprostě nadával, že z Prahy přijel úplně zbytečně. Pak se ale špagát v jedné škvíře mezi prkny zasekl za můj háček. Kameraman se náhle bezohledně tlačil dopředu, dostal své obrázky.

Byly ve skrýši věci, na které jste si i po sedmdesáti letech ještě vzpomněl a ležely vám na srdci?

V hudební místnosti visel obraz krajiny na sasko-severočeské hranici, jejž otec koupil od našeho nájemníka, malíře Josefa Stegla. Pamatoval jsem si, jak jsme ho vyřízli z rámu, srolovali a vynesli do skrýše.

Chtěli byste jej vrátit zpět rodině?

Ne, na tom mi vůbec nezáleží. Tahle minulost je pro mě vyřízená, nechal jsem ji daleko za sebou a neřeším ji.

Tapety z knoflíků

Co před válkou dělali vaši rodiče?

Otec byl obchodník. Vyvážel zipy a největší úspěch měl s exportem kvalitních knoflíků. Nevyráběly se tehdy z umělé hmoty, ale z ulit mušlí. Otec je kupoval po bednách na londýnské burze a dovážel je do továrny v Tisé u Ústí nad Labem, kde mušle rozřezali a vytvarovali z nich kulaté knoflíky se dvěma dírkami na nit. Prodával je do Turecka, do Argentiny a nejlepší obchody dělal s Indií. Tamní mahárádžové s těmi třpytivými knoflíky – jen si je objednávali bez dírek – tapetovali celé místnosti. Kupovali je po stovkách kilogramů! Moje matka z pošty odesílala balíčky plné knoflíků, nejčastěji do Bombaje. I ve skrýši v Libouchci se teď našla krabice plná knoflíků, různých tvarů a velikostí. Díky obchodní korespondenci začal můj otec sbírat známky z celého světa, mám je tu pořád sesbírané, podívejte, jsou z Bagdádu, z Istanbulu, z bolivijského La Pazu.

Nevíte, jak otec nacházel zákazníky v tak vzdálených zemích?

Přes průmyslové a obchodní komory, které pomáhaly s navazováním kontaktů. Nikdy nikam necestoval a ani neuměl žádný cizí jazyk, až před válkou zaměstnával jednu paní, jež mluvila anglicky. Je to pozoruhodné, vazby měl opravdu skoro na celém světě. Dovážel třeba z Austrálie krystaly eukalyptu, jejichž čicháním jsme si jako děti léčili rýmu, a vyráběl z nich francovku. Znáte francovku?

Ano, ale jen Alpu.

To byla konkurence.

A jak se jmenovala vaše firma?

Jej, na to se mě padesát let nikdo nezeptal. Nevím. Denol? Pamatuji si na plakát, který visel kousek od nádraží v Libouchci a byl na něm obrázek tátovy francovky. Během války otec ten plakát odstranil. Lidé se totiž pořád poptávali po francovce a on už žádnou neměl. Válka všechny jeho obchodní kontakty přerušila. Celý exportní byznys tehdy skončil, i zipy z Libouchce šly jen na uniformy vojáků. Za války jsme žili hlavně z úspor, ale nebyli jsme chudí.

Jaké další vzpomínky na válku máte?

Hlavně na její poslední měsíce, kdy u nás ve vile žilo kolem padesáti uprchlíků. Otcovým úkolem bylo rozdělovat do jednotlivých domů lidi, kteří k nám utekli před ruskou frontou a z bombardovaných měst. Byl to, když to řeknu ironicky, velmi vděčný úkol. Znamenalo to u někoho třeba v osm v devět hodin večer zazvonit a pár starců u něj povinně ubytovat.

Lidé s uprchlíky neměli soucit? Šlo koneckonců také o Němce, kteří jen hledali ochranu před válkou.

Soucit chyběl. Někdy se už otec nechtěl vnucovat, a proto jich tolik ubytoval u nás doma. Ženy, děti, starce, ti ostatní byli ve válce. Pamatuji si, že rodiče spali na gauči a u nich v ložnici bydlela matka se čtyřmi dětmi.

Co následovalo po skončení války?

Velká úleva – a velká starost. O mého staršího bratra Gerharda, který byl nezvěstný v Rusku. Mohl ještě dokončit studium v Ústí, ale pak – po pouhých čtrnácti dnech výcviku – musel rovnou na frontu u Minsku v Bělorusku, kde byli nováčci posíláni na jistou smrt. Fronta se stahovala a tahle sebevražedná komanda musela zůstat stát na místě, střílet na vše živé a dát ostatním čas na ústup. Už jsme o něm nikdy neslyšeli.

Co se dál v Libouchci dělo po konci války?

Téhle historce nebudete věřit. Když můj otec zjistil, že budeme muset z domova odejít, zabalil spoustu balíčků s naším majetkem a domluvil se s ruskými vojáky, kteří hlídali Libouchec. V doprovodu dvou ruských vojáků, na kočáře, pak převezl stovky balíků na druhou stranu hranice do Saska a čeští vojáci na hranici těm ruským ještě zasalutovali! V Libouchci byly dvě likérky a ti dva Rusové dostali zaplaceno dobrými flaškami…

V Sasku žil příbuzný, k němuž chtěl otec balíky dopravit. Nepovedlo se. Hned za hranicemi je musel složit s tím, že si je vyzvedneme později. Když jsme se na to místo jen o pár týdnů později při odsunu dostali, balíky byly vyplundrované. Místní v nich nechali jen to, co mělo hodnotu pouze pro nás: stavební plány domu v Libouchci (kopie jsem teď předal starostovi), účty ze stavby, doklady o pozemku, otcovu obchodní korespondenci…

Jak jste pocítili poválečný chaos?

Ruští vojáci se často opíjeli a pak vyváděli. Byli jsme toho ušetřeni, protože mezi uprchlíky v našem domě bydlel také farář z východního Slezska, který uměl rusky. Už jen jeho oblečení vojáky šokovalo, a když na ně promluvil rusky, tak náš dům nechali v klidu. Horší než Rusové byli první Češi. Také přišli vojáci ze Svobodovy armády a my načas museli opustit dům a jít bydlet k sousedům. Hodovali u nás ze zásob, které jim povinně přinášeli místní zemědělci. Naše skříně tehdy ani neodemykali, ale rozbíjeli je rovnou sekyrou a brali si, co chtěli. Ale to je válka, a tuhle epizodu ani nechci zmiňovat. Němci dělali v obsazených územích mnohem horší věci. Tohle je vlastně bezvýznamné. To chci opravdu zdůraznit.

Jak proběhl odsun?

Nejprve museli odejít ti, na kterých se šlo obohatit. Chudí mohli prozatím zůstat. Odešli jsme tedy už počátkem července, pěšky přes hranici do Saska se sestrou a s matkou. Můj otec se přidal po jedenácti měsících, které strávil ve vězení. Co tam zažil, nechci už nikdy vyprávět.

Proč byl zatčený?

Byl členem NSV, to byla taková nacionálně-socialistická charita, jež byla přidružená k nacistické straně. Moji rodiče však nebyli členy strany, byli přísně katoličtí, a takoví lidé aspoň u nás do strany nevstupovali. Byla to jen charita, solidarita, která se starala o ty zmíněné uprchlíky z fronty.

Optimisté a pesimisté

Jak začal váš život v Německu?

Pohraničí bylo úplně přeplněné uprchlíky ze Sudet. Měli jsme se proto jedno ráno dostavit na nádraží a odjet severně, někam k Magdeburgu. Matka ale rozhodla, že neuposlechneme a půjdeme už o den dříve na vlastní pěst do Durynska. Říkalo se, že tam jsou Američané. Ale nebyla to pravda. Když jsme ve Výmaru vystoupili s naším kočárem na nádraží a viděli ruské uniformy, bylo nám jasné, že zůstaneme v ruské zóně. Přidělili nás do školní třídy, kde jsme spali naskládaní jako sardinky, a později ke statkáři kousek od Výmaru, kde jsme nějaký čas žili.

Otec byl v té době vykázán z Československa někam na sever východního Německa, přes pátrací službu Červeného kříže nás našel a přicestoval. Brzy byl zaměstnán jako asistent starosty té obce u Výmaru, protože se vyznal v administrativních pracích. Já jsem výměnou za jídlo pomáhal na statku. Táta tehdy zkoušel obnovit staré obchodní vazby, psal svým kontaktům do světa, ale za komunistů holt takový obchod nebyl možný.

Jak jste se dostali do západního Německa?

Rodina strýce Alfreda, který udělal skrýš v naší vile, byla odsunutá do okolí Stuttgartu a žila s nimi i babička, maminka mojí matky. Byla už trochu nemocná a moje matka o ni přijela pečovat: načerno přešla hranici z východu na západ a dál jela vlakem. Navázala tady ve Švábsku kontakty a my s otcem jsme ji sem pak následovali (sestra už dříve odešla za svým přítelem do Vestfálska). Bylo to v roce 1951, všechny své papíry a drobný majetek otec poslal poštou na západ, to šlo tehdy ještě bez kontrol, a my dva pak vyrazili z Durynska na kole jen s aktovkou.

Vyjeli jsme v březnu a nevěděli, že v Durynském lese ještě leží sníh. Naše kola jsme tedy část cesty nesli na zádech. Otec se naštěstí dříve pokoušel o obchod s teploměry s někým z města Sonnenberg, které leželo přímo na hranicích mezi východem a západem. Obchodní korespondenci vzal s sebou na cestu pro případ, že budeme kontrolovaní. Chtěli jsme pohraničníkům říct, že jsme zabloudili na služební cestě, a ty dopisy toho měly být důkazem.

Jaká byla cesta načerno přes hranici?

Táta měl adresu člověka ze Sonnenbergu, který nám ji ukáže. Stálo to tři sta marek. Byl zrovna v kině. Počkali jsme, až film skončí, a ten člověk nám pak řekl, že s námi přes hranici nepůjde, ale ukáže nám cestu. Vedla k posledním domům, do kopce. Poradil nám, abychom tam vyšli přesně o půlnoci: jedna hlídka vždy o něco dříve skončí, druhá přichází pozdě a té krátké mezery lze využít. To jsme udělali.

Co vás čekalo na západě?

Přišli jsme do prvního hostince a požádali o přenocování. Majitel nás ale varoval: Američané prý chodí na kontroly, a když najdou někoho bez správného průkazu, pošlou ho zpět na východ. Takže jsme s otcem na kole jeli do další vesnice a přespali až tam. Pokračovali jsme pak ke strýci, který bydlel u Frankfurtu nad Mohanem. Nedaleko odtamtud se uprchlíci z východního Německa museli registrovat, aby dostali na západě dokumenty. Nás však odmítli, protože jsme ilegálové, překročili jsme bez povolení hranici. Měli jsme se tedy vrátit, ale neučinili jsme tak.

Co jste místo toho udělali?

Přijeli jsme sem ke Stuttgartu k matce. Nemohli jsme se k ní do domu nastěhovat, majitel odmítal další lidi přijmout. Takže jsme se v noci proplížili dovnitř, nesměli jsme však jít třeba na záchod, aby majitel podle častého splachování nedostal podezření, že má v domě načerno víc lidí. Ve městě ale žili další uprchlíci z Libouchce a díky jejich pomoci našel otec bydlení v jedné rodině, já v jiné.

V ruské zóně se uprchlíci nesměli potkávat, rozeseli je po kraji a roztrhali stará sousedství. Tady to bylo jiné. V jednom městě se sešli bývalí sousedi a pomáhali si. Také díky tomu jsme s otcem rychle sehnali práci, neměli jsme totiž ani marku. A práce byla klíčem ke všemu ostatnímu: kdo měl práci, mohl legalizovat svůj pobyt a zůstat. Nastoupil jsem do učení v jedné místní firmě a stal se konstruktérem.

Skrýš ve vaší vile v Libouchci vznikla, protože rodina počítala s brzkým návratem domů. Jak dlouho tomu rodiče věřili?

Nejprve si všichni mysleli, že odsun potrvá jen pár týdnů nebo měsíců. Optimisté dlouho věřili, že se budou moci vrátit; pesimistům bylo rychle jasné, že tenhle život je pryč. A Schlattnerovi jsou optimisté, trvalo dlouho, než skutečnost přijali.

Mluvili jste doma hodně o Československu a vyhnání?

Často k nám přišli příbuzní či známí nebo i bývalý starosta Libouchce na návštěvu a pak tady hodiny vzpomínali. Ale mně to bylo protivné! Nezajímalo mě to, měl jsem své problémy a zájmy. V tom byl mezi generacemi velký rozdíl. Mladí lidé se dívají vpřed, mají nějakou budoucnost. Staří lidé se dívají zpět, na svou minulost.

Vrátil se váš otec ještě někdy do Libouchce?

Ne.

Byl vůči Čechům zatrpklý?

Mamka i otec vždycky jasně rozlišovali mezi dobrými a špatnými lidmi; stejně jako zpětně víme, že za války byli dobří a špatní Němci. A já to vidím stejně.

Jak tahle životní zkušenost ovlivňuje váš pohled na dnešní uprchlíky?

My bychom tehdy nechtěli jít třeba do Portugalska, uměli jsme jen německy. Nerozumím tedy úplně tomu, že tolik Afričanů od příbuzných sežene peníze na převoz do Evropy, aby tady zůstali a posílali své výdělky zpět. Spousta z nich nemá vzdělání a neumí jazyk, nebude pro ně snadné tu žít. Ale současně mám velké pochopení pro ty, kdo utíkají z Blízkého východu, ze Sýrie. Je jim třeba pomoct. Vlastním tady v Nürtingenu nemovitost a už jsem přemýšlel, jak tam nějakou syrskou rodinu ubytovat. Není to však lehké, když to tak necítí vaši nájemníci. Už jsem od jednoho slyšel, že se vystěhuje, pokud v domě ubytuji Turky. Jsou to všechno slušní lidé, ale jsou odtud, nikde nebyli a ještě nic nezažili. Musím na ně také brát ohled, i když pro Syřany mám velké pochopení.

Album na známky

Jak jste se uchytil tady v Nürtingenu?

Říkal jsem vám, že otec sbíral známky ze své obchodní korespondence. Tenhle koníček jsem po něm zdědil a v roce 1957 jsem začal doma po práci vyvíjet svůj vlastní typ alba na známky. Takového, kam šly ukládat celé obálky dopisů nebo pohledy. Přes den jsem chodil do práce a večer vyráběl a později rozesílal své výrobky klientům. Pamatuji, že jsem jednou pracoval dvě noci po sobě, třetí den jsem v práci vestoje usnul, spadl a rozbil si nos.

Zhruba v té době jsem si začal být jistý, že už mě vlastní firma uživí, dal jsem výpověď a začal podnikat. Jako mechanik jsem nesměl založit svoji firmu, takové byly tehdy zákony. Proto jsem ji registroval na otce obchodníka, ačkoli on byl v praxi mým zaměstnancem. Radil mi a dělal účetnictví, v roce 1965 ale umřel.

Jak se jmenuje vaše firma?

Kobra. Se jménem Schlattner díru na trhu neuděláte… Náš byznys začal u mě doma, jen tak na stole, ale časem jsme rostli. Nikdo nedokázal alba na celé obálky vyrábět tak levně jako my, byli jsme hlavním výrobcem tohoto typu v Německu a vlastně na světě. Dnes za hodinu dokážeme udělat asi devadesát pět kompletních alb jednoho typu, u jiného typu jich zvládneme sto dvacet za hodinu. Chápete, dvě za minutu!

Pořád pracujete?

Firmu vedou moji dva synové, ale já se na práci také ještě každý den podílím. Akorát sbírání známek už není v módě. Dříve jsme těchto alb vyráběli ročně šedesát tisíc, teď pět tisíc, je to generační záliba a rychle mizí. Je těžké v tomto odvětví přežít.

Jaká byla první návštěva zpět v Libouchci?

Až počátkem sedmdesátých let, s matkou a mými dětmi. Šli jsme nejprve do rodného domu matky, to byl krásný hrázděný dům. Sousední domy byly celé rozpadlé, ale ten její byl krásně natřený, se zachovalým hrázděním, což matku hodně těšilo. Z domu vyšla nová majitelka a německy nás oslovila. Mamka jí řekla, že jsme ze Stuttgartu a tohle je její rodný dům. A ta paní mamince nabídla, že tam může klidně přijet strávit dovolenou. Byla to architektka, která přes týden žila v Praze. Také jsem tam získal přátele, v bývalém domě strýce bydlela rodina, se kterou se dodnes občas navštívíme. Je to srdečné přátelství: moje sestra kdysi byla například na výletě v Českém Švýcarsku a s řidičem se domluvili na krátké zajížďce do Libouchce. Má tamní známá upekla koláč pro celý autobus! Opravdu, při návštěvách jsem zažil jen jednu dvě nepříjemné situace. Ale nechci je rozvádět, byly to výjimky a naprosté ubohosti.

Co pro vaše kontakty s rodným městem změnil rok 1989?

Vlastně málo. Pan Kropáč, můj přítel z Libouchce, mohl občas přijet k nám na návštěvu a to mě samozřejmě těší. Ale sám tam častěji než dříve nejezdím. Byl jsem v Čechách před revolucí dvakrát třikrát, po revoluci také tak.

Máte pocit, že se Češi a Němci už vyrovnali s válkou a následným vyhnáním?

Ano, jednoznačně.

Není nic, co se musí ještě stát, aby vztahy byly lepší?

Minulost je uzavřená, tak to cítím. Tím, že jsme odešli na západ, jsem mohl žít tenhle život a zažít svůj podnikatelský úspěch.

V roce 2015 Rudi Schlattner zemřel.