Těžký život těžkých lidí

Spát chodil okolo jedenácté, ale už hodinu po půlnoci byl vzhůru. Prošel se po bytě a znovu si lehl. Podruhé se vzbudil ve tři. A pak zase v pět. V půl osmé byl definitivně na nohou, rozlámaný a nevyspalý.

Petr Pacák je bývalý profesionální voják. Mohutný muž, který si i dnes na prahu padesátky udržuje „mariňácký“ sestřih a potrpí si na khaki oblečení, sloužil v devadesátých letech u výsadkového pluku a tři roky strávil ve válečném Iráku. Důvodem jeho nedávné nespavosti ovšem nebyly noční můry z bojů, ale mnohem fádnější nepřítel: hlad.

„Vždycky mě vzbudil pocit hladu a musel jsem jít do lednice,“ vypráví pan Pacák usazený na gauči svého bytu v severočeském Novém Boru. „Snědl jsem, na co sem přišel. A za dvě hodiny znovu.“ Velikost porcí, které rozespalý muž během svých nočních výprav konzumoval, by přitom průměrnému člověku vystačila možná na celý den. „Dal jsem si třeba deset rohlíků a půl šišky salámu,“ dává příklad jedné své svačiny. Za den Petr Pacák dokázal sníst kilo a půl masa, vypil k tomu obvykle 10–15 malých piv a osm litrů sladké limonády.

Jeho hladové časy začaly před pěti lety. Po odchodu z armády pracoval léta jako strojník v novoborské sklárně Crystalex, s krizí ale ztratil práci. V chudém kraji nedokázal sehnat jinou a psychickou nepohodu začal zahánět přejídáním. Dříve aktivní a fyzicky zdatný chlapík rychlým tempem přibíral. Během čtyř let nabral 100 kil navíc a jídlo se postupně stávalo jeho jedinou myšlenkou, jedinou náplní života.

Petr Pacák otevírá rodinné album, aby návštěvě ukázal, jak v době své největší jedlické kariéry vypadal. Mezi snímky z rybaření nebo výletů s družkou jsou záběry téměř kulatého člověka s obrovským břichem svlečeného do půl těla. Kůže se pod polštáři tuku napíná k prasknutí.

S 200 kily živé váhy a téměř 170 centimetry obvodu břicha se jeho život výrazně proměnil. Dělalo mu problém dojít na nákup, po 100 metrech chůze si musel dělat přestávky. Do mezipatra činžovního domu, kde bydlí, si musel dát židli, protože nevyšel schody najednou. V autobuse seděl na dvou sedačkách, menším regionálním minibusem nemohl jezdit vůbec, protože si v něm nesedl. Nemohl si dojít na toaletu mimo domov, protože se nevešel na veřejné záchodky. Nedokázal se sám umýt – jeho tělo se pravidelně vklínilo do vany a on bez pomoci své družky nevylezl. „Moc nechybělo a nedokázal jsem si ani utřít zadek,“ říká suše Pacák.

Oblečení sháněl ve velkoskladech, z kalhot mohl nosit jen tepláky. Nemohl si koupit běžné boty, jelikož jim do týdne prošlápl podrážky. Nesehnal žádnou bundu, kterou by zapnul, takže mu v zimě mrzlo břicho. Postupně téměř přestal vycházet z bytu. Reálně hrozilo, že v jednu chvíli nevstane z postele. A hlad, strůjce jeho potíží, byl stále větší.

Když se odhodlal svou situaci řešit, vydal se do Prahy na specializovanou kliniku pro léčbu obezity. Pětiminutová cesta od tramvajové zastávky trvala bývalému výsadkáři skoro hodinu.

Pacák listuje albem a ukazuje další fotografie. Na jedné z nich je pekáč čerstvě vytažený z trouby. Šedovlasému muži se zablýskne v očích. Přestože říká, že nechybělo mnoho a jídlo jej málem zabilo, chutě ho evidentně neopouštějí. „Tohle jsem si dal před tím, než jsem šel do nemocnice,“ ukazuje spokojeně na obsah pekáče. „Dvě kila pečeného ovarového kolene.“