Novináři Prostějovského Večerníku mají těžký život a viní z toho české Romy

V redakci v přízemním domku na rušné prostějovské ulici sedí za počítačem do půl těla svlečený chlapík a v dusném srpnovém horku ťuká text do příštího vydání novin. Tentokrát to bude rutina – obsahem článku redaktora Martina Zaorala je pozvání čtenářů Prostějovského Večerníku na víkendovou přehlídku vojenské techniky. V poslední červencové pondělí mu ale v domovském týdeníku vyšel daleko třaskavější text – informoval čtenáře o ženě, která se v roli pěstounky stará o čtyři děti. „Cikánka dostává od státu přes 50 tisíc,“ shrnul ten příběh Martin Zaoral v titulku. „To nebylo jako dnes, to byl daleko složitější text,“ vysvětluje redaktor přes zpocené rameno, obléká si triko a vytahuje ze skříně dva týdny staré vydání se svou chloubou. A i když Prostějovský Večerník dlouhodobě publikuje články, jež v otázkách okolo českých Romů útočí na nejnižší pudy, tenhle text, na který zálibně klepe prstem, nemá v burcování nesnášenlivosti zatím obdoby.

Dávka u zdi

Článek je už na titulní straně uveden zarážkou Exkluzivně a velkým titulkem, v něm je prostějovská pěstounka Soňa Horvátková nazývána „romskou ženou“, v „cikánku“ se promění až v titulku nad textem na straně tři. Redaktor začíná úvahou, že v Česku už dávno neplatí heslo „kdo nepracuje, ať nejí“. Článkem se nesou snad všechna klišé o romské komunitě: pěstounka prý „ždímá sociální systém“ a redaktor čtenářům připomíná, že „o jejích příjmech by si většina pracujících mohla nechat jen zdát“. Děti, které pro čtenáře vyfotil na titulní stranu, označuje bez dalšího vysvětlení za nezvladatelné. Narodily se dvěma sourozencům pěstounky, kteří sedí ve vězení, a autor o Soně Horvátkové píše jako o ženě, která „na rozdíl od svých sourozenců zůstává stále na svobodě“. Hlavní poselství nelze minout: máme tady „cikánku“, jež nepracuje (péče o děti není práce), bere od státu nehorázné peníze a je jisté, že i ona jednou skončí zavřená.

Martin Zaoral ani po přílivu protestů z různých stran nechápe, co proti jeho profesnímu výkonu kdo má. V redakci čítající tři stálé redaktory a jednoho šéfredaktora a zhruba sedmičlennou skupinu externích přispěvatelů ho za článek o Soně Horvátkové pochválili. Spokojení byli i čtenáři v diskusi pod webovou verzí článku, někteří doporučovali Romy „postavit ke zdi“, jiní poskytnout jim „dávky ze samopalu“. „Takové reakce neschvaluju, ale je z toho vidět, že se lidem příjem paní Horvátkové taky nelíbí,“ říká redaktor na dvorku za redakcí. Podstatnější je, že na webu organizace Romea se pár dní po publikaci Zaoralova textu objevil článek, který jeho text uváděl na pravou míru: stejný příjem má podle zákona každý pěstoun čtyř dětí. Romea připojila i snadno dohledatelnou tabulku staženou z webu ministerstva práce: pěstouni dostávají za svou práci odměnu 24 tisíc korun na čtyři děti a zbytek příjmů paní Horvátkové jsou tabulkové příspěvky na úhradu jejich denních potřeb.

„Nehledal jsem data o dávkách. Psal jsem o Romce, která je doma a má tolik peněz. I když vím, že ta paní nic neprovedla,“ vysvětluje redaktor. „Ona má ty peníze díky tomu, že její sourozenci jsou na drogách a okrádali lidi. To vám přijde normální?“ ptá se Zaoral a pokračuje: „Proč Romové nepracují? Proč nemají vzdělání?“ O tom, že na tyhle otázky existují všeobecně sdílené odpovědi reflektující, že čeští Romové mají (především kvůli zdejšímu školskému systému) výrazně ztíženou startovní pozici a sehnat práci či bydlení pro ně (především kvůli předsudkům bílé většiny) bývá extrémně obtížné, Zaoral prý nic neví. „Já moc nečtu, musím toho hromadu psát,“ podotýká.

Stejný náhled na romskou otázku měl i dobře informovaný čtenář Večerníku, který před časem navštívil redakci, na paní Horvátkovou ho upozornil a poskytl o ní údaje. „Je to manžel úřednice z úřadu práce. Dal mi podnět na dvě rodiny, které berou desítky tisíc a nikdy nepracovaly,“ říká pan Zaoral.

Na příběhu pěstounky ho zvlášť zaujalo, že přestože je na ni uvalena exekuce za staré dluhy a měsíčně se jí z příjmů strhává 14 tisíc korun, pořád jí zbude víc, než on sám vydělá. „To kdyby strhli mně, tak mi skoro nic nezbude!“ rozhorluje se pan Zaoral. „A to jsem tady od nevidím do nevidím a beru 18 tisíc čistého. Mám dítě a musím se o ně postarat.“ Novinář je tou nespravedlností hodně rozčilen: on sám musel chodit na brigády, aby mohl vystudovat obor teorie a filozofie komunikace na vysoké škole v Plzni. Jeho žena teď musí odejít od dvouapůlletého syna pracovat, aby se jim dařilo lépe. A Soňa Horvátková si prý takhle skvěle žije jen proto, že jí do klína spadla čtyři opuštěná děcka. „Už mě i napadlo, že bych měl být pěstounem,“ říká, „ale kdyby byli všichni pěstouni, kdo by potom pracoval?“

Jakž takž

Martin Zaoral pracuje ve Večerníku pátým rokem, předtím ho vyhodili z Prostějovského deníku, protože – jak vzpomíná bývalý šéfredaktor Martin Nevyjel – nerespektoval žurnalistická pravidla, především si odmítal ověřovat získané informace. Na svém současném působišti pracuje Zaoral mezi kolegy, kteří ho za článek o cikánce a penězích naopak plácají po ramenou: hned v dalším čísle se pochlubili, že si text jen na webu přečetlo rekordních 70 tisíc lidí.

„Ten článek nelhal, popsal, jak to je,“ namítá šéfredaktor Petr Kozák schovaný za monitorem počítače, pod zdí ověšenou šálami Sparty Praha. „Však se běžte zeptat lidí, co je to za rodinu, ta paní Horvátková,“ dodává a vykukuje z úkrytu. Při prosbě, ať tuhle poznámku trochu vysvětlí, se znovu zasouvá za monitor: „Nic neříkám, nic nekomentuju.“ Jeho zástupce Michal Kadlec je s prací svého podřízeného Zaorala taky spokojen. „Vy jste nějací pseudohumanisti, že jo,“ říká pan Kadlec, autor loňského článku o ženě, která když na nádraží zjistila, že nemá v kapse peněženku, vzpomněla si, že se kolem ní před 20 minutami ochomýtali tři mladí Romové. Nazval ho bez dalšího pátrání „Cikánské hyeny“. Celostátní pozornost si v roce 2013 vysloužil Prostějovský Večerník bezprecedentní manipulací s fotografií: aby lidem názorně vykreslili rvačku Romů, umístili k textu foto čínských fotbalových fanoušků v bitce a ve Photoshopu jednomu z nich namontovali hlavu Roma.

Vydavatelem Prostějovského Večerníku je společnost Haná Press, tu stoprocentně ovládá stavební firma Pozemstav, kterou vlastní pět společníků. Noviny má na starosti ekonomický náměstek Jiří Pospíšil, bývalý prostějovský zastupitel za ČSSD. Kromě Večerníku zaměřeného především na regionální inzerci vydává Haná Press i Radniční listy, tiskovinu rozdávanou zdarma do všech schránek v Prostějově a placenou z městské pokladny. Pospíšil je z hodnocení svých novin coby xenofobního plátku rozpačitý: prý ho nikdy nenapadlo o novinářské práci takhle přemýšlet. „Ale zní to logicky, co říkáte. Nejsem z branže a o nějaké etice jsem se nikdy s nikým nebavil,“ sděluje v telefonátu vydavatel. „Nemluvím jim do toho, starám se jen o účetnictví, řídí si to šéfredaktor. Ode mě nemá jiné zadání, než aby si na sebe vydělali, což se poslední roky jakž takž daří.“ Že se to daří na pozadí velmi problematických textů, na to si pan Pospíšil jen povzdychne. „Vnímám to. Musím se zamyslet.“

Rozčarování Zaoralův text o pěstounce způsobil minulý týden i na prostějovském úřadu práce. Jeho ředitelka Věra Crhanová informaci, že článek má původ někde v jejich databázi, nejdříve striktně odmítla. Pak přece svolala svých 90 podřízených a celou věc prý důkladně prošetřila. „Porušení mlčenlivosti zjištěno nebylo. Naši zaměstnanci prošli opětovným školením o povinnosti mlčenlivosti,“ píše ředitelka úřadu práce v e-mailu.

A text o „cikánce“ ždímající stát zaujal i pracovnici Krajského úřadu v Olomouci Renatu Köttnerovou, která se zabývá menšinami. Na vydavatele Večerníku podala trestní oznámení. „Pro nabádání k rasové nesnášenlivosti a možná i pro jiné činy, to musí zhodnotit policie a státní zástupce. To, že u takového textu byla fotografie dětí a jejich jména, se mi taky moc v pořádku nezdá,“ vysvětluje.

Klidně to napíšu

Právě tahle zveřejněná fotografie dětí, kterých se ujala, je to, co si dnes Soňa Horvátková nejvíc vyčítá. Děti se fotit nechtěly, ale ona je přemluvila, aby se vedle ní posadily na gauč a pěkně se usmály do objektivu. Uvěřila totiž tomu, co jí prý Martin Zaoral řekl: že jde psát článek o její mamince, vdově po olašském králi, která letos v červnu zemřela. A že jí ta publicita určitě pomůže sehnat byt. Dnes sice ještě bydlí v azylovém bytě pro matky s dětmi, ale brzy se musí vystěhovat. Nájemníci si stěžovali, že je z bytu slyšet hluk. „Chci si normálně pronajmout byt. Volných je jich dost, ale když se ukáže, že jsem Romka, tak najednou není žádný k dispozici,“ popisuje paní Horvátková na lavičce před panelákem známou zkušenost romských uchazečů o byt. Koncem minulého týdne to vypadalo, že jedinou možností pro její rodinu bude ubytovna ve Vyškově. Minimálně jednoho člena rodiny by přesun o 30 kilometrů dál potěšil – dvanáctiletá dívka Jessica, která rozhovoru podmračeně naslouchá, totiž odmítá jít po prázdninách zpátky do prostějovské školy. „Když se u mé fotky spolužáci dočetli, že mám odsouzenou mamku a že mě teta živí za státní peníze, už tam nepůjdu. Stydím se,“ říká tiše.

„Je problém v tom, že ta její maminka fetovala a kradla? Nebo je problém v tom, že jsem o tom napsal článek?“ ptá se Zaoral. A jak to, že tedy nepíše o těch tisícovkách dětí bělochů, které jsou v pěstounské péči a jejich rodiče vězí v trablech? „Tak mi někoho takového přiveďte,“ pokýve hlavou redaktor, „a já to klidně napíšu.“