Kresli si, co chceš

Čtvrteční ráno. Hned po probuzení zapínám počítač. Chci vědět, zda se přes noc podařilo francouzské policii najít pachatele včerejšího útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Dozvídám se jen, že pachatelé jsou zřejmě potomci přistěhovalců z Alžíru a že jsou stále na útěku.

Jdu probudit holčičky, obléknu je a posadím je ke snídani. Starší Sofii se jako vždy nikam jít nechce. Říká, že by chtěla zůstat doma a jen tak si se mnou celý den malovat. Odpovídám, že bych si s ní taky moc ráda malovala, ale teď musím do práce.

Odvádím holčičky – Sofii do školky, mladší dcerku vezu k chůvě Malice. Dveře mi otevírá její syn Rachid, pětadvacetiletý muslim, čerstvý absolvent jedné z nejprestižnějších francouzských univerzit. Zdravíme se, on mezi dveřmi objímá mou dcerku a rychle pospíchá do práce. Přichází Malika, má uplakané oči a říká mi, jak jsou v celé rodině událostmi otřeseni. Manžel Maliky Mustafa smutně pokyvuje hlavou: „Je to strašné barbarství,“ opakuje stále dokola. Malika i Mustafa jsou velice laskaví lidé, muslimové, kteří celý život ve Francii tvrdě pracovali. Pocházejí z Alžírska a do Francie přišli před třiceti lety za lepším životem, podobně jako rodiče radikálů podezřelých z včerejšího útoku.

Loučím se s dcerkou a odcházím do práce. Ve vstupní hale našeho institutu mě vítá Dalenda, která právě vylepuje na sklo nápis „Je suis Charlie“. Je to první muslimka, kterou jsem ve svém životě poznala. Stejně jako většina Čechů jsem o muslimech slyšela z českých médií jen v souvislosti s teroristickými útoky a trpěla jsem – dnes nevysvětlitelným – strachem a hloupými předsudky. Z toho mě naštěstí časem pokojná muslimská komunita, která žije v mém okolí tady ve Francii, vyléčila.

V laboratoři na mě čeká kolegyně Samia, vědkyně z univerzity v Láhauru. Přicházejí i další kolegové, podávají Samii ruku a opakují, jak moc jim je líto, že někdo páchá takové strašné věci ve jménu jejího náboženství. Zdůrazňují přitom, že respektují ji i její náboženství, a Samia klopí svou hlavu zahalenou v šátku a tiše děkuje. Je hluboce věřící muslimka a podobné teroristické útoky ji děsí mnohem více než nás ostatní, protože v její zemi jsou útoky radikálních islámských teroristů vůči pokojným muslimům velice časté. Jsme na stejné lodi.

V poledne se schází celý biomedicínský ústav, aby za oběti, zastřelené novináře a policisty, držel minutu ticha. Stojíme tam společně, vědci a vědkyně, doktoři a doktorky, studenti a studentky – nejrůznějších národností, nejrůznějších vyznání. Zazní pár vět o svobodě, solidaritě, toleranci. Rozhlížím se. Snad všichni muslimové a muslimky z institutu jsou mezi námi. To je moc dobře, celá společnost teď potřebuje své muslimy víc než kdy jindy.

Odpoledne vyzvedávám Sofii ze školky a jdeme společně pro Isabelku. Po cestě si povídáme a Sofie mi říká, že malovat už raději nebude, od dnešního dne bude prý jen vybarvovat omalovánky. Její spolužák Nicola jí totiž řekl, že když kreslíš obrázky, které se někomu nelíbí, tak tě za to zastřelí.

Snažím se jí vysvětlit, co se v Paříži stalo a že s tím samozřejmě nikdo nesouhlasí. Říkám jí, že na náměstích se schází spousta lidí, zapalují svíčky a tím říkají, že věří ve svobodu a nenechají si ji vzít. Večer před spaním mě dcerka prosí, abychom také zapálili svíčky, protože si myslí, že každý si přece může kreslit, co chce. Je taky Charlie.

Zuzana Macek Jílková, GRENOBLE