Hrdinové

Petr Luňák a Marek Pečenka jsou historiky střední generace. Vystudovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy před pádem komunismu a s touto vzdělaností i zkušeností zamířili do profesního prostoru devadesátých let. Vydali řádku odborných knih, už na začátku devadesátých let sestavili Encyklopedii moderní historie. Vstup do věku Abrahámova oslavili i společným výletem na pole beletrie. A vydání románu Hrdinové situovaného do posledních let normalizace logicky načasovali k sametovému výročí, kdy veřejný prostor opanoval modus vzpomínání.

Univerzitní román vznikl po druhé světové válce v Británii. Jisté popularitě se kdysi i u nás těšil Amisův Šťastný Jim, vlna obliby k nám před lety zanesla romány Davida Lodge. Nicméně kořeny u nás tento žánr nezapustil, na rozdíl od románu středoškolského. Důvodem bude nejspíš elitní pozice, kterou u nás vysokoškolské vzdělání po desetiletí zaujímalo, ale i fakt, že naše školy se přílišnou univerzálností nevyznačují, takže student stomatologie nesdílí vcelku nic se studentem klínopisu. Hrdinové pokusem o univerzitní román nesporně jsou.

Výluční a zajímaví jsou také coby pokus o psaní ve dvojici, jež bývá spíše záležitostí autorského mládí. Kdysi tak zkusili psát Kafka s Brodem. Projekt románu Richard a Samuel ale usnul už po dvou víkendech a první kapitole, i když si prostor hezky rozdělili; každý si vzal jednu postavu a děj rozvíjel jejím pohledem. Chtěli tak zachytit zkušenost společné cesty prostorem při výletu do Švýcarska a Francie. Hrdinové zachycují naopak společnou cestu časem.

Román pro pamětníky

I když titul sugeruje množné číslo, centrem románu je jediná postava. Richard s kumpány chodí na pivo k Rotundě, což autorům umožňuje nechat je vést řeči a komentovat dobový kolorit. Pobyt na koleji Větrník mu dává příležitost realizovat erotická toužení, jež jej vytahují z náruživého ponoru do vážné hudby. Jeho hlavním rysem je ale rozpolcenost příznačná pro léta „přestavby“ a rozpadání režimu: Richard chodí na disidentské demonstrace, zároveň se snaží dostudovat a pokud možno uplatnit v oboru.

Již tento výčet stačí k charakteristice, že Hrdinové jsou románem pro pamětníky. Pro ty, kdo rovněž v paměti skladují obrazy pivnic čtvrté cenové skupiny či kolejního telefonu na chodbě – přístroji umožňujícímu komunikaci jen tehdy, když nějaký obětavec z pokoje vyjde, telefon zvedne, dojde do žádaného pokoje a volaný tam bude k zastižení. Takový návrat může být i zdrojem čtenářské hrdosti: žil jsem ve světě, který byl tak jiný. Anebo kocovinového údivu, v němž skutečnost a zdání už nelze odlišit.

Mužské čtenáře román jistě osloví, pokud se nezbavili traumat z vojenské vysokoškolské přípravy na motolském kopci. Jsa takovým čtenářem, musím uznat, že po třiceti letech již pozapomenutá dikce podplukovníka Brabce – postavy, která na rozdíl od ostatních nese v románovém světě původní jméno – oživila v mé paměti směs hořko-groteskních emocí, jež produkovalo jeho vojensko-barbarské užívání češtiny. Slavná průpovídka „Jak vy k my, tak my k vy“ pořád působí silou zenového kóanu.

Tak jako Švandrlíkovi Černí baroni byli knižním hitem raných devadesátých let vázaným na vyhraněnou generační zkušenost, jsou zkrátka i Hrdinové románem, jejž bude číst s požitkem značná část těch, kdo studovali humanitní obory v osmdesátých letech, zatímco pro ostatní asi půjde o knihu exotickou jak dobrodružné Doly krále Šalamouna. Ti, kdo si vybavují onen dávný svět, budou se bavit dešifrováním zástupných jmen, která zjevně odkazují k bytostem, jež se na fakultě vyskytovaly. A bude to pro ně četba ve stylu televizního pořadu Retro.

Kdo touto zkušeností vybaveni nejsou (a že zas tak co závidět není), zjeví se jim před očima spíše příběh, který poctivě a s chutí užívá všechna klišé, jež má k dispozici. Ostatně hlavní hrdina je náruživým čtenářem Mayova Vinnetoua – byť v původním, neokleštěném překladu – a také román je poctou konvenční žánrové literatuře. Vyprávění míchá stylový koktejl z příběhů o prvních láskách, prvních revoltách, generačních střetech i o tom, jak těžké je být mladistvým intelektuálem. Autoři zjevně nechtěli napsat dílo jedinečné a originální; naopak je přitahuje vše dobově, společensky či kulturně typické.

Doba, které vládne anekdota

Richardovo spektrum prostředí se neustále rozšiřuje – fakulta, kolej, vojenská příprava, hospody, protirežimní demonstrace. Což vyžaduje, aby autoři tato líčení vygradovali k dramatické pointě. Tou se stane záměna listin: Richard v alkoholovém opojení zamění petici navrhující Václava Havla na Nobelovu cenu míru s konformním prohlášením historiků, jež velebí platnost marxistických přístupů. První listina měla putovat do Norska, druhá na stůl předsedy fakultní organizace KSČ, ale k oběma adresátům dorazí ta nežádoucí. Pokus vybalancovat postoje revoltní a kariérní hrozí skončit blamáží…

Zápletka připomene záměnu privátního a veřejného prostoru v Kunderově Žertu, kde student Ludvík pošle dívce lístek končící zvoláním „Ať žije Trockij!“. Rozdíl je však zřejmý. V Žertu jakožto příběhu z éry stalinismu spouští záměna osobní tragédii. V Hrdinech coby příběhu z pozdní normalizace je tragické potlačeno veseloherním. Příběh záměny má funkci anekdoty, žánru založeného na konvenci: hrdina se v happyendovém konci pochlapí, nalezne sám sebe, přestane s kompromisy a obě listiny v poslední chvíli odstraní. Přichází-li ovšem toto řešení od historiků, klade to otázky: Nedostavil se jen „silnější“ nápad? Nebo je jejich vidění normalizace shodné s pohledem Vieweghových Báječných let pod psa či poetikou filmových Básníků – tedy éry banality, která se obnažuje humorem?

Není sporu, že román nabízí přehršli výtečně odpozorovaných detailů každodenního života za pozdní normalizace, detailů restaurovaných s péčí archiváře. Vznikla působivá expozice podle modelu „posledního pracovního dne“, kde namísto Dolu Michal v Ostravě stojí FF UK v Praze. Výroba literatury se ovšem tímto exponováním vyčerpává. Chybí příběh, který by měl sílu strhnout, chybí síla imaginace; čtenářský zážitek se odvíjí jen od vzpomínání. Autorům to ale vyčítat nelze: jejich psaní je zjevně příležitostné a určené generačním druhům. Novým Kafkou se ani jeden z nich nejspíš být necítí.

Autor je literární vědec.

Petr Luňák a Marek Pečenka: Hrdinové
Dokořán, 296 stran