Pozor, uprchlíci

Milan Chovanec je mužem lidu. Tváří se tak, přemýšlí tak a mluví tak – třeba když přijde řeč na uprchlíky. „Jsou to chudáci, ale nenecháme si rozvrátit zemi,“ řekl nedávno deníku Právo. Ministr vnitra je prvním místopředsedou strany, která kdysi vznikla z étosu mezinárodní spolupráce a solidarity se slabšími, jako sociální demokrat však hovoří jen zřídkakdy. Především vystupuje jako běžný občan roku 2015 a ten je znejistělý.

Obava a nejistota se zemí šíří od chvíle, kdy začalo hrozit zavedení kvót na rozdělení utečenců po Evropě. Odmítání neznámých Arabů a Afričanů držených zatím v táborech na evropském jihu spojuje obyvatele malých vesnic i větších měst, levicové ministry, pravicovou opozici, komunisty i tajné služby. Dlouhodobě rozdělená společnost táhne za jeden provaz, jako by konečně našla svůj národní zájem: zabránit příchodu 1800 lidí ze Sýrie a východoafrické Eritreje.

Zapomenuté úspěchy

Není to přitom tak dávno, co v této zemi mnohem větší počty uprchlíků nikoho zvlášť nevzrušovaly. V polovině devadesátých let přišlo z Bosny 3500 běženců, většinou muslimů. Zhruba dva tisíce z nich zůstaly. „Nevím, kolik peněz to Česko stálo, ale postaralo se o nás dobře,“ říká Džana Popovičová, která tehdy přišla ze Sarajeva a dnes žije v Praze. „Mohli jsme pracovat, aktivní lidé se proto dokázali integrovat rychle. Vláda nabídla trvalý pobyt všem, kdo měli práci a ubytování.“

Koncem devadesátých let, po další balkánské válce, přišlo tisíc uprchlíků z chudého Kosova. Tehdejší vláda Miloše Zemana pronajala soukromé penziony ve vsích a městech rozesetých po celé republice a utečence do nich ubytovala. Česko náročný úkol opět splnilo, Kosované se po konci občanské války vrátili domů. „Češi to zvládli. Měli jsme vše, co jsme potřebovali,“ vzpomíná Hanushe Blakčoriová z Brna, jedna z mála, kteří zůstali. „V práci kolegové říkali, že jsou proti uprchlíkům, protože nejsou z Evropy, zůstanou tu a budou z nich teroristi. Ale tomu nevěřím, před terorem přece utíkají a jsou to normální lidi. Nerozumím tomu, že se tak bojí.“

Dnešní výzva je s uprchlickými krizemi devadesátých let srovnatelná. Evropská komise navrhuje dvě kvóty. Podle první by k nám během příštích dvou let bylo z přetížené Itálie a Řecka přesídleno 1328 uprchlíků, smyslem tohoto návrhu je pomoci partnerům, kteří rekordní nápor imigrantů na vnější hranici EUpřestávají zvládat. Tato kvóta se týká pouze Syřanů, kteří utíkají před nejhorší válkou 21. století, a Eritrejců, prchajících před nejtvrdší africkou diktaturou – často zmiňovaní ekonomičtí migranti by k nám tedy nepřicházeli. Podle druhé kvóty by si české úřady mohly samy vybrat dalších 525 syrských uprchlíků a přesídlit je přímo z táborů na Blízkém východě, nejspíše z Jordánska.

Česko by mohlo být hrdé na to, že poměrně brzy po sametové revoluci zvládlo dvě uprchlické krize, a s touto zkušeností se jako sebevědomý, poměrně bohatý stát (šestnáctý nejbohatší v superbohaté EU) postavit k nové výzvě. Hrdost a sebevědomí jsou však jakoby zapomenuty a stejně je ve veřejné debatě nepřítomen další pozitivní fakt: mezi odborníky na migraci sdílený názor, že český azylový a integrační systém je v mnohem lepší kondici než v ostatních postkomunistických zemích.

Do morku kostí nepřipravení

„Procházíme takovou dětinskou fází, kdy všechno odmítáme,“ popisuje duševní stav země Ivan Gabal, poslanec a sociolog, jenž se migrací a bezpečností dlouhodobě zabývá. Namísto dospělé sebejistoty a z ní vyplývající chuti přispět k řešení aktuálního problému dominuje české debatě strach a odmítání kvót. Podle poslední, podzimní studie Eurobarometru patříme mezi pět evropských zemí, které nejvíce odmítají imigraci.

Podrobný únorový výzkum agentury Median hledá možné důvody odmítavého postoje. Zdejší počty cizinců jsou takřka nejnižší v EU a jen 40 procent veřejnosti podle sociologů nějakého cizince osobně zná. Pouhá tři procenta Čechů pak znají někoho arabské národnosti – a právě příchodu uprchlíků z Blízkého východu se lidé bojí nejvíce. Průzkum potvrzuje známou věc: největší obavy z imigrantů mají ti Češi, kteří je nejméně znají a potkávají.

„Tento strach v sobě Češi ale nemají hluboce zakořeněný. Spíš se v něm odráží způsob, jakým se u nás o cizincích a migraci bavíme,“ komentuje sociolog Daniel Prokop, který výzkum agentury Median vedl. Poukazuje na neblahou roli médií, jež jsou v homogenní zemi hlavním zdrojem informací o nových příchozích. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukázala, že 44 procent zpráv o cizincích v českých médiích mělo negativní vyznění, 51 procent bylo neutrálních a pouhých pět procent mělo pozitivní emoci.

V mezinárodních průzkumech se však projevuje ještě jedna věc: Češi demonstrují chybějící národní sebevědomí tím, že sami sebe hodnotí poměrně negativně. Díváme se na sebe hůře, než jak nás vidí sousedé. To se podle sociologa Prokopa může přenášet i do pohledu, jak se čeští politici dívají na své voliče.

„Veřejnost na uprchlíky a cizince není připravena,“ říkají politici a špičkoví úředníci v těchto týdnech často, když vysvětlují svůj vlastní odpor k uprchlickým kvótám. Jako by věřili, že české veřejné mínění je do morku kostí nenapravitelně nepřátelské a ustrašené. „Veřejné mínění ale je v tomto tématu dost tvárné: 95 procent obyvatel nad imigrací běžně nepřemýšlí, názor si dělají vcelku rychle až ve chvíli, kdy se z ní stane aktuální téma,“ vysvětluje Prokop. „Naše politické elity však nemají chuť veřejnosti něco vysvětlovat. Nevěří, že se dá přesvědčit.“

Kolik by příchod 1800 uprchlíků stál? Kde budou bydlet? Co budou celé dny dělat? Zodpovězení takto přízemních otázek by mohlo aspoň přispět k tomu, aby z diskuse o uprchlících zmizely emoce a vrátila se do nich věcnost. Ovšem ministerstvo vnitra se do takto konkrétní debaty pouštět nechce. Několik pokusů o smluvení osobní schůzky, o telefonický rozhovor nebo o odpověď e-mailem skončilo zasláním krátkých a obecných odpovědí. Plány pro případ navýšení počtu žádostí o azyl prý Česko má, v případě přijetí uprchlických kvót, o nichž tento týden jednají premiéři evropských států v Bruselu, by muselo „výrazně navýšit finanční a lidské zdroje, a to jak na jejich příjem a ubytování, tak na jejich následnou integraci“. Konkrétnější informace dostupné nejsou a nechuť o nich mluvit dokládá nezájem Chovancova ministerstva o ubrání emocí a nastartování věcnější debaty.

Už jsi nakupoval v Aldi?

V Česku loni požádalo o azyl kolem tisíce lidí, necelé čtyři stovky ochranu získaly. Strach z uprchlíků je tedy strachem před někým, koho zatím neznáme. Jiné je to hned za Šumavou.

Bavorsko má zhruba stejně obyvatel jako Česko, letos už tam přišlo 32 tisíc žadatelů o azyl, do konce roku se jejich počet zvýší na 60–70 tisíc. Do metropole Mnichova poslední měsíc přichází každým dnem průměrně 250 běženců. Bavorsko přitom není zrovna proslaveným multikulturním rájem, v Německu má pověst té nejvíce konzervativní, k cizincům opatrné spolkové země. Odmítnuté žadatele o azyl rychle vrací domů, dokud někdo ochranu nezíská, tak k němu pravidla systému nejsou vůbec vstřícná. Možná i kvůli této spřízněné opatrnosti se tu vyplatí hledat inspiraci.

Šestitisícová obec Geisenhausen leží asi hodinu jízdy na severovýchod od Mnichova. Jsou to jen čtyři roky, co zde vypukly protesty proti zřízení azylového domu v prázdné budově bývalého domova důchodců. „Lidé se o tom dozvěděli úplnou náhodou, nikdo z radnice ani z okresní správy je předem neinformoval,“ vzpomíná Barbara Solf-Leipoldová, která se tehdy do vsi přistěhovala. „Kolovalo tu spoustu vystrašených letáků. Lidé se báli, že nebudou moct večer chodit ven, že tady už ženy a děti nebudou v bezpečí.“

Pak ale zhruba 150 uprchlíků přišlo a od té doby je klid. „Kriminalita se nezvýšila a protesty ustaly, je ticho. Ovšem pod povrchem se hodně lidí dál bojí, to jde poznat z různých poznámek, které občas někdo prohodí třeba ve frontě u pekaře. Skutečná přátelství mezi uprchlíky a místními lidmi nevznikla,“ popisuje mladá matka, jež spoluzaložila místní sdružení pomáhající uprchlíkům.

Jedna z členek má v azylovém domě kancelář, kde překládá a vysvětluje imigrantům úřední dopisy. Bývalí místní učitelé, nyní důchodci, ve volném čase a bez nároku na odměnu chodí doučovat imigranty němčinu. „Dává to víc mně než jim. Mám pocit, že dělám něco užitečného,“ říká jeden z pedagogů, když v úterním odpoledni vede do místnosti se školní tabulí malého romského běžence z Kosova. Na tabuli je křídou napsáno několik slov v němčině, která chlapec čte. Geisenhausen. Fussball. Lidl. Netto. Aldi. „Už jsi nakupoval v Aldi?“ ptá se učitel se vzornou výslovností svého žáka. „Jawohl,“ odpovídá chlapec.

Bavorská města i vesnice zažívají explozi takovýchto dobročinných aktivit. Místní sdružení vznikne prakticky všude, kde je ubytováno větší množství uprchlíků. „Jsou jich stovky, přesný počet nikdo nezná a většinou je vedou místní ženy, často starší ženy,“ říká Stephan Dünnwald z Bavorské uprchlické rady. Média přinášejí reportáže o sedmdesátníkovi z odlehlé alpské vsi, který uprchlíky bere na túry po horách. O prošedivělých sudetských Němcích, již doma ubytovali muže ze syrského Aleppa, protože si z dětství pamatují útrapy uprchlíků. Nebo o mladých umělcích, kteří v Augsburgu založili hotel, kde v části pokojů bydlí turisté a v jiné části utečenci.

Bavorská zemská vláda žadatele o azyl podle kvóty rozděluje do všech okresů a ty je dále přidělují do konkrétních obcí. Každý malý okrsek musí mít připravených 200–300 lůžek, kde lze nouzově běžence ubytovat. Často několik prvních dní přespávají ve školních tělocvičnách a pak jsou ubytováni v penzionech, kam už nejezdí mnoho turistů, v zavřených úředních budovách i v bývalých fabrikách. „Už se objevili investoři, kteří takové prázdné budovy kupují, renovují a pak státu pronajímají pro uprchlíky,“ vysvětluje Stephan Dünnwald.

Podle něj s přibývajícím počtem uprchlíků paradoxně stoupá vstřícnost a klesá počet protestů. „To protože se zlepšila komunikace úřadů s občany. Dříve se lidé často o příchodu azylantů dozvěděli pozdě a byli naštvaní. Teď s nimi místní politici včas a otevřeně mluví, lidé se mohou na novou situaci připravit,“ popisuje Dünnwald proměnu, která se odehrála od časů občanských protestů ve zmiňovaném Geisenhausenu.

Samozřejmě, Bavorsko se teprve učí a pořád se objevují obce, kde úřady špatně komunikují a občané protestují. Typická je dnes ale situace jako v Gräfelfingu na západním okraji Mnichova, kam má v příštích měsících přijít až 200 uprchlíků. Obyvatelé obce se minulé pondělí večer sešli v komunitním centru, aby se o nových sousedech dozvěděli více detailů. Starostka, místní úředníci, šéf lokální charity, úředník z okresní správy vysvětlovali; občané, vesměs starší 40 let, zaplnili všechny židle, seděli na schodech a postávali v rozích místnosti.

Pak nastává čas na dotazy. „Nemohli by místo jednoho velkého domu bydlet ve dvou prázdných budovách v nedaleké ulici? Bylo by to příjemnější než zůstat v jedné velké budově,“ navrhuje jeden z občanů. „Nemohli bychom mladým uprchlíkům nabídnout stáže v místních podnicích?“ zajímá dalšího muže. „Jaký budou mít přístup k lékařům?“ padá další dotaz. Všechny otázky jsou takto věcné a dotazy po možnostech pomáhat sklízejí aplaus. Z atmosféry je cítit sounáležitost, vědomí, že nyní je třeba spojit síly a nové obyvatele včlenit mezi sebe.

V této proměně veřejného mínění sehráli v Bavorsku zásadní roli podnikatelé. Firmy si stěžují na nedostatek pracovníků, hlavně řemeslníků. Když mnichovská řemeslnická komora HWK rozeslala svým členům, že začne zprostředkovávat uprchlíky do učení a na stáže, dostala obratem 1200 odpovědí. Nyní organizuje mítinky, na kterých se uprchlíci setkávají s podnikateli.

„Dostávám spokojené reakce, uprchlíci jsou pilní, chtějí se tady v Německu uchytit,“ říká Georg Schlagbauer, prezident řemeslnické komory, mnichovský zastupitel za konzervativní CSU a majitel řeznické firmy, a vyvrací rozšířený názor, že jsou to hlavně pobírači sociálních dávek. „Zaměstnávám muže ze Sýrie a jsem s ním velmi spokojený.“ Schlagbauer není aktivista, je to praktik, který si dobře uvědomuje překážky při zapojení Afričanů a Arabů do vyspělé německé ekonomiky.

Nejen že zatím neumí místní řeč, jejich školy mají mnohem horší úroveň než v Evropě a na práci v moderní ekonomice nikoho nepřipraví. „Takové obavy chápu, ale je naším úkolem to společně zvládnout a uprchlíky integrovat. K tomu musí každý svým dílem přispět. Strach z toho nemám,“ shrnuje Georg Schlagbauer. Jsou to naprosto banální věty, na kterých je podstatný tón v jeho hlase. Je z něj cítit přesvědčení o síle a schopnostech vlastní společnosti obstát. Jistota a zdravé sebevědomí, jež Česku tváří v tvář čekajícítisícovce uprchlíků zatím chybějí.