Moderátora Daniela Stacha ocenila Akademie věd

Moderátora ČT Daniela Stacha ocenila Akademie věd ČR. Za popularizaci vědy obdržel tento týden Medaili Vojtěcha Náprstka; stal se tak jejím nejmladším laureátem. Při této příležitosti zpřístupňujeme text, který o Stachovi vyšel v loňském Respektu 25/2015.

Pokud Cimrman připomínal sopku, která svou činností zasypala sama sebe, pak televizní moderátor Daniel Stach zaplavuje energií všechny okolo. „Je to nejcitovanější vědec českého původu, narodil se v roce 1935 a hovoří šesti jazyky,“ chrlí před natáčením debatního pořadu Hyde Park Civilizace na maskérku. A připojuje historku, jak se světoznámý chemik a profesor Coloradské univerzity Josef Michl chystá naučit základy bulharštiny v letadle cestou do Sofie. „Strašně bych se chtěl dozvědět, proč jako kluk roztavil mámě stříbrnou lžičku, na co to stříbro potřeboval.“

„Možná jako romantický dárek pro nějakou slečnu?“ navrhuje maskérka. Ale to už Stach spěchá do studia, kde stihne vyzkoušet počítač s otázkami, objednat si na promítací plochu schéma molekuly nitroglycerinu a vzápětí jej zavrhnout, protože je v něm chyba, prověřit s režisérem záběry kamer a konečně přivítat hosta a jeho americkou manželku.

Ve svých sedmadvaceti je neobvyklým úkazem české televizní žurnalistiky. Čerstvý držitel Novinářské křepelky, ceny pro novináře do třiatřiceti let, moderuje Hyde Park Civilizace necelé tři roky a za tu dobu si vysloužil obdiv diváků i odborníků. Podle mediálního experta z Masarykovy univerzity Jaromíra Volka je pořad modelovou ukázkou naplňování smyslu veřejné televize – se suverénním, vždy skvěle připraveným moderátorem a odvážnou dramaturgií, která dokáže před kameru dostat kvalitní hosty, nebojí se využívat moderní technologie, ale osměluje se také opustit studio.

Stach na každý díl pořadu načítá stovky stran textu a zvládá široké rozpětí témat, ať je hostem americký filozof John Searle, ruský historik vyhozený za své politické postoje z moskevského institutu mezinárodních vztahů Andrej Borisovič Zubov nebo šéf fyzikální laboratoře CERN Rolf-Dieter Heuer. S anglicky hovořícími hosty mluví plynnou angličtinou, kterou se naučil nejen ve škole, ale také coby juniorský vrcholový sportovec, vodní slalomář, od zahraničních sportovců v loděnici. Dostat se mu však pod kůži, dozvědět se něco více o jeho názorech a pohledu na svět je chvílemi překvapivě těžké. Jako by byl pořád v záběru: pohotový, srdečný a usměvavý profesionál.

Dvě náhody

O média se Stach zajímal již jako student, jeho první volbou však byl mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické. „Baví mě propojení světa,“ vysvětluje. Do televize se tak v roce 2010 dostal vlastně náhodou: „Učil jsem se na zkoušku a tatík mi poslal e-mail, že Pavlína Kvapilová pořádá exkurzi do zákulisí Hyde Parku a uvolnilo se tam jedno místo. Za hodinu jsem byl na vrátnici České televize.“

Pořad, který si šel prohlédnout, vznikl nedlouho předtím. Politicko-publicistický útvar vysílaný každý všední den i jeho nepolitická, obvykle sobotní verze zvaná Civilizace se podle mediálního analytika Milana Krumla zrodily z diskusí, čím naplnit zpravodajský kanál ve chvílích, kdy aktuální zpravodajství není. Možností bylo několik, ČT se nakonec nechala inspirovat BBCa rozhodla se pro vlastní, živě vysílaný pořad, kde kladou diváci hostům otázky prostřednictvím moderních komunikačních prostředků včetně sociálních sítí nebo programu Skype.

Další náhoda pak rozhodla, že se jedním z moderátorů stane právě Stach. Během exkurze jej odchytila redaktorka zpravodajství Marcela Augustová a natočila s ním šot o tom, jak se diváci zapojují do televizního vysílání. Vysoký sebevědomý mladík, který měl zkušenost s moderováním sportovního pořadu v Českém rozhlase a kromě VŠE byl tehdy i posluchačem mediálních studií, dostal nabídku ke spolupráci. Brzy nastoupil do zpravodajství, odkud pak zamířil do Hyde Parku. „Dostal příležitost ve věku, kdy většina jeho generačních kolegů ještě musí ,nosit vodu‘. Bylo to riziko, ale rozhodně se vyplatilo,“ říká Jaromír Volek. A tak začala anabáze, jejíž tempo rozhodně neklesá.

Slzy do očí

Kromě Hyde Parku Civilizace má dnes totiž na starosti ještě dva až tři všední dny týdně moderování čtyřhodinového ranního Studia 6. S vyhledáváním materiálů na sobotní pořad (životopisných údajů hostů, jejich rozhovorů, článků a knih) mu částečně pomáhá rešeršní středisko; přečíst ty stovky stran a vybrat to důležité ale musí sám.

„Připravuji se všude, kde se dá, díky těmhle věcem je to super,“ poklepává na tablet. Čte v metru i tramvaji, přesto bývá jeho den hektický: má-li ranní vysílání, vstává šest minut před čtvrtou hodinou, v pět už musí být na Kavčích horách. Spát chodí zpravidla před jedenáctou večer. K tomu se snaží sledovat zahraniční televize, hlavně CNN a BBC, kde vyhledává především speciální bloky věnované událostem, jako byly například nedávno britské volby. Zajímá ho, jak režie nasazuje reportéry do vysílání, které události zařadí, jakým způsobem reportéři pracují v terénu a s kým mluví. V zahraničním zpravodajství se nejvíc soustředí na Británii a Spojené státy, ostatně jeho vedlejší specializací na VŠE byla angloamerická studia.

Přes tento zápřah z role vždy usměvavého a skvěle připraveného muže vypadl během přípravy tohoto článku vlastně jen dvakrát. Poprvé při otázce, jaký je jeho největší dosavadní zážitek. Odpovídá, že natáčení s básnířkou a překladatelkou Nataljou Gorbaněvskou, jednou z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti invazi do Československa.

„Byla maličká, sahala mi do poloviny hrudníku. Sedla si tamhle,“ ukazuje na jednu z  „barových“ stoliček ve studiu, „nedosáhla na zem, a tak kývala nohama ve fialových ponožkách. Ale stejně bylo v tu chvíli jasné, kdo je pánem situace. Její kniha Poledne o nuceném pobytu v psychiatrické léčebně je strašně silná, ale je to nic ve srovnání s tím, co z ní vyzařovalo,“ vzpomíná na ženu, která zemřela pár týdnů po odvysílání pořadu.

„Věděl jsem, že existuje okamžik, za který v rozhovorech ani ve své knize nejde. Jak se k tomu místu blížila, draly se jí slzy do očí. Nechtěl jsem se nad ní se svými 190 centimetry klenout, přišlo mi lepší být tváří v tvář naproti ní, ulehčit jí to,“ líčí viditelně dojatý Stach. A tak vzal svoji židli a posadil se doprostřed studia naproti Gorbaněvské. Mezi kameramany a v režii, kde řídí živé vysílání tým více než deseti lidí, vyvolal přesun mírnou paniku. Gorbaněvské však pomohl: „Překonala to místo a popsala víc než kdekoli jinde.“

Výjimečný moment připomíná, jak prestižní Stachova práce je; málokdo z jeho kolegů napříč mediální scénou se dostane do kontaktu s tolika výjimečnými osobnostmi. „Každý z nich akcentuje něco jiného, ovlivňuje mě to, ale nemyslím, že bych přijímal něčí teze,“ odpovídá ovšem jen neurčitě na otázku, co si ze setkání odnáší – a jak jej ovlivnily názory prominentních hostů a jejich pohled na svět. U řady témat se dokonce snaží názor nemít, aby to neovlivnilo způsob, jakým vede diskusi.

„Nechci, aby se diváci dívali na svět mýma očima,“ říká žurnalista, který rád sleduje třeba vysílání zpravodajky a moderátorky CNN Christiane Amanpourové nebo Richarda Questa, hlavní postavy několika ekonomických pořadů téže stanice. „Od obou jej ovšem odlišuje ostentativní dokonalost a image premianta – vždy skvěle připraveného, oblečeného, nalíčeného, dobře artikulujícího. Ale až mu věk přinese i únavu a zlidšťující nedostatky zralosti, které mu dovolí nebrat se zcela vážně, může být lepší než Amanpourová a Quest dohromady,“ předpovídá Volek.

V kontrastu se „zuřivým reportérem“ Questem, který v CNN neustále testuje hranice toho, co si může dovolit, je Stach navíc podstatně umírněnější. Nedává najevo svůj názor, ani pokud jej má – což se projevilo například tehdy, když měl ve studiu známého evolučního biologa a zastánce nového ateismu Richarda Dawkinse: „On se divil, že během natáčení nepoznal, zda jsem věřící, nebo ne.“ A je tedy věřící? „To si nechám pro sebe,“ vrtí s úsměvem hlavou. „Je několik věcí, o kterých nechci veřejně mluvit, například moje zdraví nebo právě tohle,“ odmítá diskusi.

Jak na Chomského

Neutrální přístup vzbuzuje otázku, zda by přece jen neměl některé hosty konfrontovat s názorově vyhraněným oponentem, který problematiku dlouhodobě sleduje. Podle Volka by to bylo vhodné třeba u slavného lingvisty Noama Chomského. Levicový komentátor v Hyde Parku relativizoval souvislosti ruské agrese proti Ukrajině, tvrdil, že volby ve Spojených státech nemůže vyhrát nikdo, kdo nemá v kapse pár miliard dolarů, a obvinil americká média, že jsou jen hlásnou troubou velkokapitálu.

Volek vzápětí dodává, že příčinu chápe, možnosti České televize jsou omezené; rozpočet, kterým disponuje v korunách, má britská BBC v librách. Podle Stacha jsou však důvody jiné než finanční nebo organizační. „Naším cílem není konflikt, nechceme dělat pořad jako Otázky Václava Moravce,“ vrtí hlavou. „Od toho jsem ve studiu já, abych vedl diskusi a předkládal argumenty kritiků,“ vysvětluje a v hlase se mu ozývá mírné rozladění – druhý moment, kdy mu úsměv na chvilku mizí z tváře.

Jenže ani sebelépe připravený moderátor neobsáhne všechno. Nebylo by moudré postavit proti Richardu Dawkinsovi, jehož genocentrický pohled na evoluci již podle mnoha vědců poněkud zastaral, alespoň na pět minut jinak uvažujícího biologa? Proti netolerantním zastáncům tzv. nového ateismu, jako je právě Dawkins či astrofyzik Lawrence Krauss, nasadit kněze Tomáše Halíka nebo Marka Váchu? Neprofitovali by diváci z ostřejší výměny názorů?

„Pak se dostanete do situace, kdy to budete muset dělat pořád,“ nesouhlasí Stach. „Jsem přesvědčený, že si to diváci přeberou. Ostatně třeba Chomsky podle reakcí na Facebooku zdaleka nepřesvědčil všechny.“

Od moderátora to vyžaduje především co nejpodrobnější přípravu, za což platí hlavně časem. Rád čte sci-fi a fantasy (zvlášť pokud vyprávějí o fiktivních světech jako knihy D. Gemmella nebo trilogie Sága o Impériu od R. Feista a J. Wurtsové) a několik hodin týdně vyšetří na sport. Snaží se mít volné neděle, ne vždy se to však podaří. „I když mám volno, nestane se, že bych se vůbec nepřipojil k internetu,“ přiznává.

Jak dlouho se dá takové tempo vydržet, prý neřeší. „Zatím to zvládám, baví mě to a nepřemýšlím o tom, kde budu třeba za deset let,“ říká. O budoucnost pořadů, jako je ten jeho (premiéru Hyde Parku Civilizace sleduje asi 75 tisíc diváků), se každopádně neobává. „Diváci nebudou ani v budoucnu chtít jen klipovité útržky na internetu, ale také hlubší, podložené, vyargumentované postoje.“