Dobrá smrt?

Hans Küng je po celý život neúnavným polemikem. Pro svoje přesvědčení se dostal do křížku hned se dvěma papeži. Za Jana Pavla II. mu bylo zakázáno přednášet katolickou teologii, protože zpochybňoval dogma o papežské neomylnosti a obhajoval eutanazii, když tehdejší hlava církve kritizovala i odpojení od přístrojů u pacientky Eluany Englarové, která ležela po nehodě 17 let v kómatu. Benedikta XVI. – bývalého kolegu z Univerzity v Tübingenu – zase kritizoval za podporu radikálních lefebvristů a odklon od mezináboženského dialogu, který byl započat druhým vatikánským koncilem a na jehož formulaci liberálních myšlenek se Küng významně podílel.

Není přitom buřičem ani provokatérem. Většinu života zasvětil ekumenickému hnutí. Jeho metodou je trpělivý dialog, v němž klidně a věcně snáší své argumenty. Nikdy neopomíná zdůraznit, že mluví pouze za sebe, že se nesnaží nikoho přesvědčit, ale přinést svědectví o své pravdě a o životní cestě, kterou k ní dospěl. Jak se s ní pak čtenář konfrontuje a jak s ní naloží, to nechává na něm. A dělá to stejně i ve své knize Dobrá smrt?, v níž na sklonku života stručně shrnuje argumenty pro právo na eutanazii – a to „nejen z úcty k autonomii člověka, nýbrž i na základě hlubokého spoléhání na Boha“.

Nesmyslné prodlužování života

Kniha není cenným příspěvkem do debaty o eutanazii jen proto, že duchovní perspektiva ve zdejším nábožensky analfabetickém prostředí chybí. Medicína a právo se zabývají především tím, co eutanazii předchází, kdežto švýcarský teolog se zamýšlí i nad tím, co následuje potom a co nás přesahuje – což ovlivňuje jeho výklad smyslu života a tím i lidské důstojnosti a autonomie.

Vychází ze třech základních premis, které ve své recenzi výstižně pojmenoval Zdeněk A. Eminger. První – život není jen dar, ale i úkol. A jak jej má člověk naplňovat, pokud je roky upoutaný na lůžko nebo když se jeho osobnost rozpadá v důsledku Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby? Díky moderní medicíně jsme dostali jedno životní období navíc, ale tuto etapu nestvořil Bůh, nýbrž člověk, říká Küng. V důsledku toho například přibývá nemocných Alzheimerovou chorobou: v současnosti jí trpí 44 milionů lidí a v roce 2050 jich podle odhadů bude 135 milionů. Čeho se švýcarský teolog jako bytostný intelektuál bojí nejvíc, je demence a rozpad osobnosti. Má strach, že ve chvíli, když už by si přál svůj život neprodlužovat, nebo dokonce skončit, toho nebude schopen a jeho život se promění v živoření. Vede ho k tomu příběh jeho bratra, který v důsledku nádoru postupně ochrnoval, až zemřel udušením. Jeho přítel, literární vědec Walter Jens, s nímž vedl semestrální cyklus přednášek na téma „Zemřít lidsky důstojně. Obhajoba vlastní odpovědnosti“, zase onemocněl Alzheimerovou chorobou a on zblízka sledoval jeho mentální i duševní chřadnutí. „Skutečně je vůlí nekonečně dobrotivého Boha, aby člověk vegetoval a trápil se bolestí upoutaný na lůžku a přístrojích?“ ptá se Küng.

Odpovídá v druhé premise: právo na eutanazii v sobě zahrnuje odpovědnost za druhé, protože bolest nemocného dělá z jeho blízkých rukojmí. Pokud se osobnost rozpadá, mizí spolu s ní i člověk, jehož jsme milovali. Proto má podle něj už pramálo co dělat s původním vztahem, láskou a přátelstvím. Utrpení tedy nemáme vyhledávat, ale „snášet je, a nejen snášet, nýbrž odstraňovat jej“. Následovat Kristovu oběť proto není v rozporu s tím, abychom pomohli člověku zemřít, pokud si to přeje.

A třetí premisa: Bůh nám daroval nejen život, ale i svobodnou vůli, která zakládá naši důstojnost a odpovědnost. Pokud o sobě rozhodujeme po celý život, proč bychom nemohli rozhodnout i o jeho konci; nebo proč by o něm měl dokonce rozhodovat někdo jiný, kdo o nás neví téměř nic? Eutanazie pro Künga není hříchem, plivancem do tváře Boží, ale aktem odpovědnosti, sebeurčení a důvěry. Přáním odejít, když nastal čas, a možností nemuset snášet nesmyslné prodlužování života. „Jestliže existuje všezahrnující a ve všem působící Bůh, který právě v okamžiku smrti, kdy jsou všechny ostatní vztahy k lidem a věcem přerušeny, vstupuje s člověkem do nového vztahu, pak je tím dán neotřesitelný základ pro životní důvěru umožňující nejen lidsky důstojně žít, ale taky lidsky důstojně zemřít."

Udělat vše

Küng samozřejmě zná argumenty, které snášejí kritici eutanazie. Uvědomuje si možnost zneužití a omylů, kvůli kterým zmizel z právních řádů trest smrti. Ví, že nemocný si své přání často rozmyslí, jsou-li uspokojeny jeho tělesné, duševní, sociální i duchovní potřeby. Chápe proto, že povolení eutanazie není možné bez podpory paliativní medicíny a péče, což je argument, který by měl silně rezonovat především v českém prostředí. Domácí forma této péče totiž stále není hrazena ze zdravotního pojištění.

Küng jde ovšem dál – varuje, že s rostoucím počtem starých a nemocných lidí by se z paliativní medicíny mohlo v budoucnu stát i jakési průmyslové odvětví na dobré umírání. Pomíjí ale, že totéž se už začíná dít v případě eutanazie. Například Journal of Medical Ethics během průzkumu mezi 2500 holandskými lékaři zjistil, že 18 procent jich souhlasilo, že by pomohli ukončit život pacienta, který prožívá „existenciální utrpení“, aniž by ho přitom sužovaly fyzické potíže. A v Küngově rodném Švýcarsku už k takovým prvním dokonaným případům došlo. Kritici eutanazie, kteří varovali, že legalizace se časem zvrtne v asistovanou sebevraždu kohokoli, kdo o ni požádá, měli tedy pravdu.

Polemizovat by se dalo i s první premisou, z níž je cítit pojetí života jako výkonu a jeho poměřování úspěšností a uspokojením. Küng ale nechce vyložit všechny možné argumenty, chce představit ty svoje. Výmluvné je v tomto ohledu jeho postskriptum. Vypráví tu o své zdravotní krizi, která ho přepadla před vydáním knihy a jež byla důsledkem postupující Parkinsonovy choroby. Doslova přes noc ztratil kontrolu nad životem a trvalo několik týdnů lékařské péče, než se zase postavil na nohy. Přímá zkušenost jej přiměla poněkud revidovat svá tvrzení. „Zkušenosti oněch dní mne utvrdily v názoru, že každý by měl i ve velmi těžké zdravotní krizi ze všeho nejdřív udělat pro zlepšení svého stavu vše, co medicína umožňuje.“ Zároveň však dodává, že jeho přesvědčení ohledně eutanazie zůstává nezměněno.

Autor pracuje v domácím hospici Cesta domů

Hans Küng: Dobrá smrt?
Přeložila Helena Medková, Vyšehrad, 120 stran