Antifragilita – Jak těžit z nejistoty

V prvotině Zrádná nahodilost bojoval proti lidem, kteří si nechtějí připustit, že v současnosti má náhoda daleko větší roli, než je jí připisována. Mezi světové celebrity jej dostala následující Černá labuť. Její název byl metaforou pro události, které změní tvář světa i dějin, a přicházejí naprosto nečekaně – byť zpětně je ovineme příběhem kauzality. Co jeho slovům rychle dodalo na vážnosti a úspěchu, byl jednoduše fakt, že v knize z roku 2007 nejen popsal coby příklad černé labutě útok na newyorská dvojčata, ale hlavně tu poměrně přesně předpověděl katastrofu v podobě zhroucení bankovního sektoru, která v USA udeřila o rok později.

Ve své nejnovější knize Antifragilita, která nyní vyšla v češtině, pokračuje libanonsko-americký esejista ve svých úvahách dál a ptá se: Pokud nedokážeme budoucnost předvídat, jak se na ony nečekané události alespoň rámcově připravit? Jeho odpovědí je titulní pojem antifragilita, opak křehkosti. Vlastnost, díky které věci, lidé i systémy sílí navzdory překážkám a pohromám. Kdo za tím slyší Nietzscheho citát „Co mě nezabije, to mě posílí“, slyší dobře. Taleb se v knize obklopil oblíbenými fi lozofy i mysliteli, k nimž patří Karl Popper, Ludwig Wittgenstein a především stoik Seneca – a jelikož o budoucnosti nic nevíme, obrací se při hledání odpovědí k minulosti, často právě té antické.

Jizvy po omylech

Aniž to jasně odděluje, střídá přitom osobní a systémový přístup. Tedy jak se stát „antifragilním“ v každodenním životě a jak se s otřesy vyrovnat na úrovni států a firem. V individuální rovině nalézá řešení v kombinaci stoického přístupu k životu, v nedůvěře ke všemu novému, ale zároveň ve schopnosti riskovat. Před teoretickým věděním upřednostňuje praxi, nevěří nikomu, kdo za svá tvrzení nenese odpovědnost a nemá postoje zakotvené v životě. Schytá to od něj každý politolog, komentátor či ekonom. „Ekonomické fakulty jsou cosi jako herecké přípravky,“ shrnuje své
přesvědčení, že jejich absolventi jsou nekompetentními vypravěči příběhů. Z ekonomů se posmívá laureátovi Nobelovy ceny Paulu Krugmanovi, pranýřuje komentátora Thomase Friedmana, který prý dokáže uškodit více lidem než nejhorší recidivista.

Na úrovni systémové se pak Taleb řídí jednoduchým heslem: Co je malé, je dobré. Městské státy jsou podle odborníka v oboru pravděpodobnosti a fi nanční matematiky stabilnější než národní a malé fi rmy životaschopnější než nadnárodní korporace. Že tomu tak často není, vnímá Taleb jako důsledek propojení politické a ekonomické moci. Velké korporace jsou schopny ovlivňovat politiku, vysocí úředníci a politici fl uktuují mezi státní správou a bankami.

Příkladem opět budiž nedávná krize: banky, které byly příliš velké na to, aby mohly padnout, zachraňovali daňoví poplatníci, ale o poplatníky se nikdo nezajímal. Klíčové přitom podle Taleba je, že nikdo z vysoce postavených politiků, úředníků ani manažerů bank nenese onu osobní odpovědnost. Kdo přivede ke krachu rodinnou firmu, skončí na chodníku, na úrovni banky dostane odstupné a pozici jinde.

Právě neexistenci osobní odpovědnosti považuje Taleb za jeden z největších problémů současnosti nebo, chcete-li, současné formy kapitalismu. Jako příklad uvádí třeba stavitele mostů, kteří museli pod svým dílem strávit několik nocí, aby dokázali, že mu věří. Aby nedošlo k mýlce, Taleb má rád peníze a vnímá je jako zdroj nezávislosti. Každý by podle něj měl být odvážný a pokusit se o úspěch. Pravicová pozice se nicméně u něj mísí s odporem vůči modernitě, a tak se z jiné strany dostane k adoraci všeho, na co by přísahal spíše levicový hipster: lokální jídlo, malé obchody, rukodělná práce a na stole notebook Apple.

Taleb často dodává nepřiznanou inteligenci přírodě, která obětuje druhy v zájmu zachování celé existence, nebo romantizuje tvrdou práci: „Oč šťastněji vyhlížejí stavební dělníci se šunkovou bagetou v ruce než podnikatelé u oběda v luxusní restauraci.“ Přitom se ovšem dopouští i omylů či nedomyšleností. Glorifi kuje třeba práci živnostníků a malých podnikatelů, kteří pružně reagují na okolní svět, a jako příklad antifragilního zaměstnání uvádí taxikáře. Žel bohu přehlédl alternativní službu Uber, která může tuto profesi zničit.

Co mě napadlo

A právě tahle nesoudržnost charakterizuje celou knihu. Po Černé labuti Talebovi narostla křídla, s nimiž poněkud ztratil soudnost. Za co pranýřuje druhé, toho si u sebe nevšímá. Napíše, že „přehnaně nízká náročnost otupuje pilotovu pozornost a schopnosti a tak zvyšuje počet leteckých neštěstí“. O třicet stran dál popisuje letecké společnosti jako příklad antifragility, kdy neštěstí celý systém zlepšují. Stejně tak Taleb podlehl pocitu, že by se měl podělit o vše, co jej napadne. Text je zaplněn floskulemi typu „někteří vědci se domnívají“ nebo „podle mnoha odborníků“, do toho se pletou instantní moudra, že dřív bylo všechno lepší. Navíc se do knihy vmísí osobní deník, kuchařka, dietní průvodce i cvičební plán. V Černé labuti autor propagoval chůzi, zde zvedá činky.

Knihou nás provází autorovo alter ego Tlustý Tony – evidentně Tony Soprano, hlava mafi ánské rodiny ze seriálu Rodina Sopránů. Je sice nevzdělanec, ale stejně jako v seriálu je před všemi o několik kroků napřed. Někdy až moc. V grotesku se mění fi ktivní rozhovor, ve kterém to Tony natře napříč staletími Sokratovi. Pranýřuje ho za představu, že lze rozumět pouze věcem, jež jsme schopni popsat slovy, tedy že upřednostňuje teoretické před praktickým. A fi lozofova smrt mu pak přijde zasloužená. Přitom jaksi přehlíží, že proti Sokratovi používá dedukce z dnešní doby, konkrétně Nietzscheho.

Taleb ani dřív nebyl skromný, jenže v Černé labuti při tom zastával pozici sarkastického glosátora falše a pokrytectví, zatímco nyní si spíš staví patetický pomník. Černá labuť nabídla strhující cestu skeptického pohledu a rozkrývala jeden mýtus za druhým. Antifragilita více mýtů staví a pronikavé postřehy se utopily v množství omáčky a samochvály. Taleb je původně burzovní obchodník a kniha nabírá na zajímavosti přesně ve chvíli, kdy se vrací k fungování fi nančního systému, bank a investičních společností. Když si začne hrát na Senecu, stává se pseudofilozofem. Kdo chce znát odpověď na výchozí otázku, ať si přečte Černou labuť i Senecu a pak si pustí Soprány. O antifragilitě se toho dozví víc.

Autor je sociolog. 

Nassim Nicholas Taleb: Antifragilita – Jak těžit z nejistoty
Přeložili Pavel Kovář a Jan Hořínek, Paseka, 552 stran