Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích

Dva roky po prodejně úspěšném a cenami ověnčeném Průvodci protektorátní Prahou vydal ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět jeho „pokračování“ s názvem Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích. Jestliže v Průvodci bylo zabíjení „ředěno“ pasážemi o politice či kultuře, nová kniha drtivě vypovídá jen o smrti: o často bestiálním mučení, četných formách vraždění, pohřbívání zaživa i hanobení mrtvých těl.

Podle zájmu je zřejmé, že se autor opět trefil do čtenářského vkusu či očekávání. Už na adresu bestsellerového Průvodce vyčítavě – možná i závistivě – padalo, že knihy s hákovým křížem na obálce jdou prostě na odbyt. A jistě se můžeme ptát, nakolik jsou mezi kupujícími zájemci o historii a nakolik military fanoušci. Nic z toho by však nemělo být překážkou, aby o nacismu a jeho zločinech vycházely i kvalitní a seriózní knihy – což je bezesporu případ obou Padevětových děl.

O to větší je škoda, že v případě novinky možná ještě intenzivněji postrádáme obsáhlejší komentář a interpretaci. Autor opět postupuje po regionech a v jejich rámci podle názvů obcí. V nich pak vyjmenovává to, co se dnes studuje pod heslem „místa paměti“ – i když tady by mnohdy bylo vhodnější mluvit spíše o místech zapomnění.

Vlastní iniciativa

Pachateli vražd byli vojáci bojující na straně Německa, ale nikoli jen etničtí Němci. Ty přitom najdeme i mezi mrtvými – kromě Čechů a pestré palety dalších národností. Šlo třeba o ty, kdo se snažili bránit vraždám prováděným příslušníky jednotek SS. Četní aktéři násilí jednali ze strachu z nepřítele nebo pod vlivem alkoholu, mnozí prostě plnili rozkazy. Padevět však upozorňuje i na případ vojáka, který dostal rozkaz ukončit zabíjení židovských vězňů, přesto pokračoval: pochod smrti, jejž vedl, byl „jeho iniciativa“.

Jinak ale autor o motivaci zabíjejících mnoho neprozrazuje. Podle něj v knize „nenajdete místa, kde se jednalo jednoznačně a pouze o bojovou situaci“.  Můžeme se ovšem ptát, jestli se to dá vždy jasně odlišit. Pokud na prchající jednotky z davu Čechů zazněl výstřel, není těžké si představit, že ústup se v představách vojáků vystresovaných Rudou armádou mohl v bojovou situaci změnit. Ostatně kniha vypráví o situacích, kdy o životě a smrti rozhodovala náhoda. Referuje třeba o skupině neozbrojených občanů, která šla na kopec vyhlížet, jestli se už neblíží Sověti, byla ale považována za partyzány a zavražděna. Nebo Padevět naopak píše o německé jednotce, jež při zásahu v jisté obci objevila zásobu slivovice, načež se většina příslušníků opila tak, že akce musela být ukončena – což místním mužům asi zachránilo život.

Některé kapitoly obsahují i jakési mikropříběhy: například o německých vojácích vydávajících se za partyzány nebo o tom, jak čeští revolucionáři trochu amatérsky a opakovaně zatýkali skupinu Němců; tady nabývá kniha až tragikomických poloh. Jiná hesla jsou naopak velmi krátká; zvláště ta o lokalitách, kde zemřeli vězni z transportů a pochodů smrti. Mohou působit až stereotypně a liší se hlavně v tom, kolik lidí kde zemřelo a zda se autorovi – na základě studia četných archivů, regionálních kronik i odborné literatury – podařilo objevit také jména, nebo uvádí jen jejich čísla. A zda byli tito vězni drženi dozorci bez přísunu potravin a vody, nebo jim bylo dovoleno jíst trávu a pampelišky. To je samozřejmě míněno v nadsázce a s jistou mírou cynismu, nicméně bez určité otrlosti by se kniha vůbec nedala číst. V Českém rozhlase paradoxně sám autor varoval před jedním z filmů na přiloženém DVD s tím, že jeho zhlédnutí nedoporučuje.

Co připomínat

„V knize zůstávám jen u faktů, události záměrně nehodnotím,“ prohlásil Padevět v jednom rozhovoru. Když ponecháme stranou, že i výběr a řazení „faktů“ nemůže být zcela objektivní, je nutné uznat, že se snaží o styl co nejméně zaujatý.  Explicitně nesoudí ani to, jaký smysl měly útoky špatně ozbrojených civilistů na ustupující, ale velmi dobře vybavenou armádu, jejímž cílem často bylo vzdát se Američanům. Občas ovšem náznak postoje najdeme, třeba když poznamenává, že ve Velkém Meziříčí 6. května „záměrně“ pochodoval kolem velitelství wehrmachtu oddíl komunistických, nedostatečně vyzbrojených povstalců; následně Němci zabili přes padesát osob.

Asi nejotevřenější je Padevět v anglickém a německém resumé knihy. Uvádí, že zvláště dnes – vzhledem k postupující ztrátě paměti a sílícímu nebezpečí nárůstu násilných ideologií a diktátorských režimů – je důležité připomínat si, čeho se může takzvaně racionální člověk dopustit. Pak se ale znovu nabízí otázka, proč nepíše o důvodech pachatelů. Proč varuje před nebezpečnými ideologiemi, když ve svém soupisu ukrutností nechává stranou myšlenky, v jejichž jménu byly páchány?

Částečně lze souhlasit, že „politický výklad událost vždy zkreslí“. Ale není zase jinak zkreslující, když se autor detailně zaobírá nacistickým vražděním, a přitom nechává stranou, jaké indoktrinaci byli jeho vykonavatelé vystaveni? V tomto smyslu na proklamovanou otázku „čeho je člověk schopen“ lépe odpovídá třeba tzv. stanfordský vězeňský experiment a z něj vycházející knihy od Philipa G. Zimbarda. Pokus, jenž názorně předvedl, že kousek potenciálního nacisty se skrývá v každém z nás.

Krvavé léto

Přináší tedy Krvavé finále překvapení? V jistém smyslu ne. Válka je vždy krutá a uvolňuje stavidla agresivity. Umírají v ní i nevinní, bez jakékoli logiky. V době, kdy se fronta přesunula na naše území, zažili tak Češi ve slabší míře totéž, co před nimi Poláci či Ukrajinci, což autor až drásavě puntičkářsky mapuje. Ale možná právě zde spočívá přínos knihy. Může příbuzným obětí i badatelům osvětlit, kdo a kde přesně skonal a jaké byly poválečné osudy zodpovědných nacistických činitelů.  Právem také upozorňuje na památníky připomínající oběti pochodů smrti, z nichž některé zanikly a jiné zůstávají neudržované. Ještě významnější je, jak byla po roce 1948 tato místa ideologicky „vytěžována“ – a vydávána za pohřebiště padlých hrdinů Rudé armády.

Pro budování či uzdravování naší kolektivní paměti však bude ještě důležitější následující autorova kniha Krvavé léto, která má dokumentovat násilí páchané sovětskými jednotkami i hrůzy odsunu.

Autor je redaktorem serveru iLiteratura.cz.

Jiří Padevět: Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích
Academia, 693 stran