Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby

Kniha Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby má ambiciózní název a ještě ambicióznější podtitul. Odpověď ekonoma Darona Acemoglua a politologa Jamese A. Robinsona je přitom docela jednoduchá, mnohokrát slyšená – a autoři ji prozradí už na první straně. Za prosperitou stojí inkluzivní ekonomické a politické instituce. Takové, které dávají všem možnost zapojit se do rozhodování a politické aktivity. Opačným typem jsou instituce extraktivní, jež slouží vybraným elitám a zbytek společnosti vytlačují (v lepším případě).

To však neznamená, že knihu není třeba číst. Už proto, že součástí jejich odpovědi je vyvracení populárních mýtů. O pracovitých seveřanech a líných jižanech; o tom, že za prosperitou stojí protestantský duch, podnebí, genetická či kulturní predispozice. Všechny mýty jsou tu shrnuté spolu s důvody, proč to prostě není pravda. Příkladem je Severní a Jižní Korea, hranice USA a Mexika, ale i mayské civilizace. „Spojené státy jsou dnes mnohem bohatší než Mexiko nebo Peru také díky tomu, jak jejich ekonomické i politické instituce motivují podniky, jednotlivce a politiky,“ píší američtí autoři.

Dědictví kolonialismu

Byť to asi nebylo v plánu, jejich dílo funguje jako dialog a antiteze ke knize Nialla Fergusona Civilizace. Západ a zbytek světa (viz Respekt 42/2014). Zatímco Ferguson líčil éru kolonizace jako v zásadě pozitivní, kdy podle něj šířila celosvětový pokrok, autoři recenzované knihy vyprávějí zcela odlišný – a mnohem věrohodnější – příběh. Ukazují, jaký rozvrat kolonizace způsobila zvláště v Africe, kde zlikvidovala původní struktury, zotročila miliony lidí a další přímo vyhladila.

Populárním mechanismem evropských kolonialistů byly zákony, které neumožňovaly původním obyvatelům vlastnit půdu nebo ji vlastnit v takovém množství, aby se mohli sami uživit. Byli tak nuceni pracovat po Evropany, aby neumřeli hlady: „Evropané potřebovali levnou pracovní sílu pro rozvíjející se těžební průmysl a zajistit si ji mohli jen tím, že Afričany přivedou do bídy. A to také prováděli metodicky několik následujících desetiletí.“

Koloniální genocidou – která leží na bedrech nás, Evropanů – však tragédie neskončila. Po rozpadu koloniálních držav zůstaly při životě Evropany vytvořené instituce, jichž se chopili noví diktátoři a pokračovali v tradici, která mnohde trvá doteď. Autoři v této souvislosti hovoří o „spirále neúspěchu“. A také dokládají, že instituce nelze narýsovat přes noc: mají svou setrvačnost a jejich proměna trvá až desítky let. Není přitom třeba hledět do rozvojového světa. Připomínají mimo jiné osudy černochů v jižanských státech USA, kde ještě v padesátých letech byla běžná segregace a právo na rovný přístup ke vzdělání musela zajistit až intervence armády. V ústavě Alabamy je dodnes článek, podle něhož musí existovat oddělené školy pro bílé a barevné děti.

Mít kliku

Pochvalu si autoři zaslouží i za vyhýbání se „neúprosné logice dějin“. Naopak poukazují na mnoho příkladů, kdy v počátcích úspěchu stála prostá souhra okolností. Prosperitu USA jistě můžeme odkázat na oblíbený příběh o odříkání a tvrdé práci. Rozdíl mezi Jižní a Severní Amerikou je často pokládán za důkaz o nadřazenosti protestantské pracovitosti (sever) nad katolickým povalečstvím (jih). Interpretaci takto staví třeba zmíněný Ferguson. Druhou věcí ovšem je, že tamní osadníci měli docela kliku.

V Jižní Americe narazili kolonizátoři na zlato, stříbro a domorodé obyvatelstvo, které mohli zotročit. Rozjel se tak mechanismus drancování zdrojů. To mělo vliv i na kolonizující státy – Španělsko kvůli přílivu zlata a stříbra nebylo nuceno k proměně ekonomiky ani politického zřízení; zamrzlo v čase. A státy Jižní Ameriky se s důsledky potýkají doteď.

Oblast nynějších USA mohl potkat podobný osud – a takový byl plán. Nicméně přes snahu se nepodařilo najít velká ložiska drahých kovů, které by se daly odvézt do Evropy. Místní roztroušené obyvatelstvo je nesbíralo a nejevilo zájem podílet se na práci pro bílé imigranty. Zavádět mechanismy a instituce osvědčené z Jižní Ameriky tak nemělo smysl a tato tendence také brzy ztroskotala. Počáteční chudoba se však stala východiskem pro budoucí úspěch. Jinými slovy: prosperita USA nevznikla sama, ale tamní demokraté měli mnohem lepší výchozí podmínky a méně překážek než jejich potenciální souputníci na jihu.

Status quo

Oněch příběhů ilustrujících a dokládajících to, že autoři mají pravdu, je nicméně tolik, až po čase mohou začít nudit. Zvláště proto, že poučení je vždy stejné. S tím souvisí i to, že autoři se při svém záběru museli smířit s jistou schematičností a že poněkud selhává jejich pohled „z konce dějin“: jsme tam, kde jsme, uděláme součet a finální hodnocení. Nijak nezohledňují nynější krizi západní civilizace, o jejichž úspěšných institucích přitom po celou dobu vyprávějí. Tedy SSSR se zhroutil, protože inkluzivní instituce neměl. Čína se (někdy) zhroutí, protože je také nemá. Jenomže Řecko je (aspoň v zásadě) mělo a evidentně to nestačí.

Kniha tak nabízí skvělou historickou rešerši, analýzu však často překrývají příběhy a současnosti si příliš nevšímá. Další otázkou je, nakolik vůbec lze vnímat třeba evropské státy jako kontinuální entity. Není úspěch institucí příliš krátký na odpovědné hodnocení? Přesto je svazek cenným průvodcem po historii, který neváhá bourat stereotypy a dokládá, jak zničující pro budoucí prosperitu bylo vždy chování elit, jež si přivlastnily bohatství a uzavřely se do sebe. Jejich zájmem pak bylo jen udržet status quo. Otevřenou otázkou ovšem opět zůstává, jak a kde se tento mechanismus „extraktivních institucí“ projevuje na rostoucí nerovnosti v současném světě.

Sami autoři ostatně píší, že „trhy ponechané svému osudu mohou ztratit svoji inkluzivitu a stále více je mohou ovládat lidé s ekonomickou a politickou mocí“. A také připomínají boj amerických farmářů proti monopolním korporacím na přelomu 19. a 20. století. Jejich státem řízenou destrukci považují za jeden z klíčů amerického rozvoje. Pro nás se k tomu mimochodem hodí citát prezidenta Wilsona: „Pokud monopol trvá, bude vždy sedět u vládního kormidla. Neočekávám, že monopol sám sebe omezí. Pokud jsou v této zemi muži dost silní na to, aby si přivlastnili vládu Spojených států, budou to chtít udělat.“

Autor je sociolog.

Daron Acemoglu, James A. Robinson: Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby

Přeložil Eduard Geissler, Argo/Dokořán, 388 stran