Natáčecí den v -14 °C, celkem síla

Skrze žaluzie pronikají do ložnice první ranní paprsky. Automaticky sahám na poličku vedle postele. Neděle, 26. 1. 2014, 7.45, svítí na telefonu. Vypínám vyzvánění, které je nastaveno na sedm padesát, a ještě chvilku se jen tak povaluji. V hlavě mi to už ale začíná šrotovat, a tak vylézám z postele a mé první kroky vedou k displeji meteostanice. Sakra! Tak Norové nelhali, venku je –14 °C. Ano, je sice krásně jasno, ale zima jak v ruském filmu.

Ve tři čtvrtě na devět přijíždí Viktor. Sklápíme zadní sedačky v jeho kombíku, nakládáme dolly vozík, motorickou hlavu a zbytky jeřábu, které se večer nevešly do auta k Rendovi. Ke mně dáváme stativy plus světla a po necelých deseti minutách vyjíždíme.

Na náměstí Dr. Farského v Jablonci už postává zbytek štábu. Někteří pokuřují, jiní jen tak přešlapují z nohy na nohu. Brr, ani se mi do té zimy nechce, ale což. Musím je povzbudit! S úsměvem na rtech vystupuji z auta a zvesela povídám: „Dobré ráno, přátelé! Takový krásný slunný den! Co budeme dělat? Pojďme natočit film!“ Někteří se zasmějí, jiní remcají: „Ty vole, jako minus čtrnáct, rejžo. Si děláš pr…“

Kouknu na hodinky, pak na vytištěný harmonogram a rozhlédnu se kolem. Kde je Renda? Má začít s Davidem a Martinem stavět jeřáb a koleje. Telefon zvedá asi až po dvaceti vteřinách. „Haló? No co je, kde jsi, nemůžeš nastartovat?“ Jé, promiň, já zaspal, hned jsem tam.“ Paráda, ještě jsme nezačali a už jsme ve skluzu.

Po půl hodině jsme připraveni natočit první záběr. Kamera. Kamera jedna jede. Kamera dvě jede. Zvuk jede. Klapka. Sedm jedna poprvé. Akce! Konečně. Miluji to, mozek začíná žít ve svém světě rozkouskovaném do záběrů a zapomíná tělu posílat informace o mrazu, takže úplně přestávám vnímat, že je mi zima.

Dostáváme se k hlavnímu bodu, přijíždí domluvená sanitka. Zatímco Libuška, představitelka hlavní role, je pod rukama maskéra, já ostatním říkám, jaký bude průběh scény a co má kdo dělat. Po pár minutách přichází Líba s bílo-žluto-zeleným obličejem. Do pusy jí maskér Vláďa nalévá umělou krev a jako bonus přidává šumivý vitamin namísto pěny. Co si budeme povídat, Líba je prostě labužník.

Kamera, zvuk, klapka, akce. Michaela sedí na Libušce a masíruje jí srdce, přes vysílačku dáváme pokyn sanitce. Ozývá se siréna, jeřáb s kamerou stoupá a celé rameno se otáčí doprava, čímž sleduje přijíždějící vůz záchranné služby. Ten zastaví přímo před kamerou, ze sanitky vyskakuje lékařka a spolu s řidičem vyndávají ze zadní části sanity záchranářský baťoh, EKG a další přístroje. Poté běží k Líbě, převezmou resuscitaci, při tom běží dohodnutý dialog.

Stop, máš říct stop, říká mi mozek. Ten samý mozek, který mi před chvílí uvolnil emoce a rozklepal bradu tak, že to stop nejsem schopen nahlas vyslovit. Během chvilky se mi promítne v hlavě film o tom, jak mi před více než patnácti lety umřel pod rukama asi pětiletý klučina, kterého jsem jako první začal oživovat, ačkoli jsem k nehodě přijel asi až po deseti minutách, a do té doby všichni jenom čuměli. Vybaví se mi i příběh ženy, o které dnes točíme film. Patnáct minut ležela bez povšimnutí kolemjdoucích na náměstí plném lhostejných lidí. Když přijela záchranka, bylo pozdě. Zemřela. Stop! A vida, najednou to jde.

Hodiny na kostele odbíjí šestou, když máme vše sbaleno a loučíme se u aut. Z celého dne mám tak scvrklý žaludek, že ani nemám chuť k jídlu, a tak jdu brzy do postele. V hlavě se mi ještě chvíli promítají záběry z neděle a při tom přemýšlím, jestli to bude mít nějaký smysl a lidi se sami nad sebou a svou lhostejností zamyslí. Jsem optimista, takže usínám s pocitem, že snad ano. Kdyby se díky tomuto filmu povedlo zachránit jen jeden lidský život, tak to určitě smysl mělo!

Martin Wenzel,

režisér filmu Lhostejnost, který bude soutěžit v amatérské kategorii I ty jsi filmařem
na letošním Febiofestu