Modrá. Dějiny jedné barvy

Výrazy blue, blu, blau či bleu znějí pro ucho tak nějak poeticky, snivě, možná trošku smutně, ale každopádně modře. Čeština má při vší úctě nevýhodu, že zrovna k modré se chová poněkud macešsky. Modrá, ta je tak leda dobrá. Koneckonců ani z cizích jazyků přenesené termíny jako modré pondělí u nás nevyznívají kvůli své malé zvukomalebnosti příliš přesvědčivě. Ještě že afroamerické blues raději ponecháváme v originále (mimochodem vzniklo zkrácením termínu blue devils, modří démoni, jenž je obdobou našich černých myšlenek).

Modrá barva je přitom nejen dobrá. Je plná symboliky a stojí za ní pozoruhodný příběh. Ten mají nyní před sebou čtenáři knihy Modrá – dějiny jedné barvy díky překladu čtrnáct let staré práce francouzského historika Michela Pastoureaua (66). Pozoruhodný je tím, že modrá se z prvotně zcela přehlížené barvy propracovala až k dnešní globální slávě.

V antice modrou neznali. Homér a ostatní autoři ji ve svých dílech vůbec nepopisují, což odborníky v 19. století přivedlo dokonce k myšlence, že Řekové a Římané byli „modroslepí“: prý nedokázali rozlišovat mezi černou, zelenou a modrou. Pastoureau přichází s logičtějším vysvětlením. Namodro barvily svá těla barbarské kmeny, aby tak děsily své nepřátele. Proto byla pro antický svět barvou přehlíženou a nepřijatelnou.

Neobjevuje se však ani v Bibli. Základní křesťanský text spíš rozlišuje mezi světlým a tmavým, než aby se zabýval konkrétními barvami; a když už, modrou vynechává. Což se promítá do dodnes trvajících sporů, zda vůbec stará hebrejština pojem pro modrou barvu znala. Dlouhodobá nepřítomnost téhle barvy v kulturně-společenském prostoru se koneckonců projevuje i dnes těžko pochopitelným detailem: až do vrcholného středověku bylo zvykem vodní plochy na mapách vyplňovat zeleně.

Ve 12. století ale dochází k dramatickému obratu. Modrá vstoupí do křesťanské ikonografie jako barva Mariina pláště, jako barva smutku a pokory. Díky rychle se šířícímu mariánskému kultu se poté objeví na fenomenálních vitrážích gotické katedrály v Chartres, zamiluje se do ní francouzský král Ludvík IX., který se do ní začne oblékat, a jeho příklad najednou napodobuje společnost celého křesťanského Západu.

Michel Pastoureau jako specialista na heraldiku patří k historikům, kteří před smělým teoretizováním dávají přednost chladným faktům. Značnou část chronologicky pojaté knihy tak věnuje následujícímu, až příliš detailnímu popisu rozvoje barvířství (právě odtud pochází ono modré pondělí, den, kdy barvíři odpočívali nad sušícím se suknem namáčeným v indigu) a jeho dopadu na rozvoj či naopak úpadek evropských měst. Spád kniha znovu nabere ve chvíli, kdy se autor dostává zpátky ke kultuře. Jak byl Západ uhranutý modrým kabátem, který na sobě nosil Goethův mladý Werther. Jak se modrá stala národní barvou francouzské revoluce a všech romantiků. Jak se do ní, respektive do džín, obléklo několik svobodomyslných generací 20. století.

Podle průzkumů je dnes modrá nejoblíbenější barvou v Evropě i Spojených státech. Skrze OSN se stala symbolem pořádku a míru, přes konzervativní strany umírněné, seriózní politiky (ODS tedy svou historickou roli prohrála i na tomto poli). Od šedesátých let také díky astronautům víme, čím je z vesmíru celá naše planeta kvůli okysličené atmosféře zbarvená a že v nekonečném temném prostoru svítí jako modrá kulička.

Michel Pastoureau se jako Francouz v textu hodně drží domácího prostředí. Strávíme s ním tak spoustu stránek na pařížských barikádách, zatímco náš prostor zůstává v knize asi tak stranou, jako kdysi stála modrá v antických časech. Český čtenář ale nemusí smutnit. Kunsthistorik Jan Baleka stejné barvě věnoval před patnácti lety publikaci Modř – barva mezi barvami. V totožném čtvercovém formátu, v němž nyní vyšla Pastoureauova práce, máme díky ní k dispozici vynikající esej, který je nejenže úžeji navázán na zdejší krajinu, ale jde i daleko dál. Překračuje hranice euroamerického prostoru, příjemně těkavě odbíhá od Bible ke Koránu, od astrologie ke geologii, od symboliky k optice, od umění k historii.

V tomto ohledu daleko komplexnější Balekova kniha je sice dávno vyprodaná. Ale až budete mít náladu na svou modrou hodinku, což je onen čas v pozdním odpoledni, kdy se člověk na cestě domů z práce staví na skleničku něčeho ostřejšího, můžete místo do baru vyrazit do knihovny.

Michel Pastoureau: Modrá. Dějiny jedné barvy
Přeložila Helena Beguivinová, Argo, 216 stran