Hitlerův zloděj umění

Ve věku 81 let zemřel v úterý německý sběratel moderního umění Cornelius Gurlitt, v jehož mnichovském bytě byly v roce 2012 objeveny stovky děl obrovské hodnoty. Agentuře DPA to řekl mluvčí sběratele Stephan Holzinger. Gurlitt zemřel necelý měsíc poté, co státní zastupitelství v Augsburgu rozhodlo o navrácení jeho zabavené sporné sbírky. Její objevení DPA označila za možná největší senzaci ve světě umění za uplynulé desítky let. Objevené obrazy shromáždil a pak skryl jeho otec Hildebrand Gurlitt, který se stal navzdory všem předpokladům jedním z vrchních nacistických zlodějů umění. Při této příležitosti odemykáme rozsáhlý text, který jeho fascinující příběh zmapoval.

V nenápadném bytě nenápadného muže v mnichovském činžáku našla německá policie sedmdesát let po válce 1500 obrazů světově proslulých umělců. A minulý týden k nim nově přibylo dalších šedesát. Kunsthistorici nevěří svým očím, když se před nimi vynořují díla, o nichž nedoufali, že je někdy spatří, nebo ani nevěděli, že někdy existovala. Právníci si lámou hlavu, jak vyřešit složité propletence majetkových nároků. A my ostatní žasneme jednoduše nad tím, jak bylo možné sbírku v hodnotě miliard eur tak dlouho skrývat a proč to záhadná rodina Gurlittových vlastně udělala.

Pan Cornelius Gurlitt se s nikým nestýká a vlastně ani příliš často neopouští svůj byt. Když už to ale udělá, odchází vždy perfektně upraven, v obleku s kravatou, šálou kolem krku, v pečlivě vykartáčovaném kabátě a se sněhobílými vlasy sčesanými z čela. Tak ho alespoň známe z pěti existujících fotografií, které jsou k dispozici.

Osmdesátiletého muže s nemocným srdcem, který již padesát let bydlí v mnichovské čtvrti Schwabing, vlastně nikdo nezná. Z bytu odjíždí pouze taxíkem na nákup nebo k lékaři a sousedé ho občas potkávají na chodbě, kde je vždy uctivě pozdraví. Za fasádou, díky níž by kdokoli ještě před pár měsíci přísahal, že má před sebou trochu plachého, ale dokonale ctihodného obyvatele Mnichova, se ovšem zjevně ukrývá někdo úplně jiný.

Před bytem Cornelia Gurlitta totiž už měsíce marně stepují novináři z celého světa. Důvodem je oslnivá kolekce umění uloupeného nacisty před a během druhé světové války, kterou tento nenápadný penzista skrýval desítky let ve svém bytě o výměře sto metrů čtverečných. Sbírka je tak rozsáhlá a složená z děl takových mistrů jako Dürer či Picasso, že byla experty unisono prohlášena za největší a nejcennější sbírku svého druhu.

Cornelius Gurlitt mnoho odpovědí nenabízí. Po odhalení poskytl jediný rozhovor německému týdeníku Der Spiegel, v němž se vylíčil jako člověk chatrného zdraví, který uvízl v osidlech minulosti. Stařík prý televizi naposledy viděl v polovině šedesátých let, nikdy nepoužil počítač a svou korespondenci dodnes vyťukává na psacím stroji a pečlivě ji vlastnoručně podepisuje plnicím perem.

Přijmout takový obraz ale není právě snadné. Rodina Gurlittových chránila „svou“ sbírku uměleckých předmětů sedm desítek let až do okamžiku, kdy Cornelius udělal chybu: vzbudil pozornost celníků v nočním rychlovlaku z Curychu do Mnichova svým rakouským pasem, německou adresou, taškou plnou pětiseteurových bankovek, a především zjevnou nervozitou. Když pak Gurlitta proklepla policie a zjistila, že v Německu nikdy neplatil daně a i v jiných směrech „úředně neexistoval“, rozhodla se podívat k němu domů.

Obraz zmateného staříka odtrženého od reality dostane při podrobnějším zkoumání další trhliny. Dnes pomalu vyplouvá na povrch, že muž obrazy rozprodával, střídal aukční síně, vyhýbal se těm nejznámějším a také německým. Znal přesně délku zákonné promlčecí lhůtyu odcizených uměleckých děl, po níž již díla nelze vrátit původním majitelům. Při prodejích expertům aukčních síní obvykle tvrdil, že vlastní právě jen ten jeden obraz, který zrovna prodává. A především na aukcích vydělával statisíce eur, z nichž celý svůj život spokojeně žil.

Pokud však Cornelius Gurlitt představuje záhadu, je postava jeho otce skutečným tajemstvím. Objevené obrazy shromáždil a skryl Hildebrand Gurlitt, který se stal navzdory všem předpokladům jedním z vrchních nacistických zlodějů umění.

Když Goebbels zavolá

Hildebrandu Gurlittovi kolovala v žilách po babičce z otcovy strany židovská krev. Jako „míšenec“ z rodiny umělců, právníků a architektů to měl mít rodák z Drážďan za Hitlerovy éry těžké a těžké to na jejím počátku skutečně měl. Kvůli své krvi přišel o ředitelské křeslo postupně ve dvou galeriích, ve hře ale byly i jiné přitěžující okolnosti. Hildebrand Gurlitt totiž miloval moderní umění, podporoval progresivní umělce a ve svých galeriích je také vystavoval, uspořádal například jedinou výstavu německého expresionisty Maxe Beckmanna. Takové výstřelky ovšem byly s oficiálním vkusem nacistického Německa v příkrém rozporu.

Karta se pro čtvrtinového Žida a obdivovatele „zdegenerovaného“ umění obrátila těsně před válkou díky pokrytectví samotných nacistů. Ti totiž na konci třicátých let díla kubistů, expresionistů či dadaistů sice zabavili z muzeí i galerií, a přestože je veřejně ostouzeli, zároveň je ve velkém prodávali do ciziny. K tomu potřebovali někoho, kdo cenným dílům rozumí, a prodeje proto exkluzivně svěřili čtveřici vybraných obchodníků. Jedním z oslovených byl právě Hildebrand Gurlitt. Jak se stalo, že jej nacisté vzali na milost, a proč pro ně byl muž, který později tvrdil, že v něm vzbuzovali odpor, ochoten pracovat, se už dnes můžeme jen dohadovat.

Sám Gurlitt po válce vyšetřovatelům říkal, že na nacistickou nabídku kývl ze strachu, lze si však představit, že ho vedly i jiné motivy: dostal se tak k obrovskému množství uměleckých děl, v nichž se vyznal a která miloval, a začal také mnohonásobně více vydělávat. Čtveřice vybraných obchodníků totiž zabavené umění prodávala za slušné provize. Jeden příklad pro ilustraci: z jednoho prodeje uskutečněného v květnu 1939 v Basileji za šest tisíc švýcarských franků zůstala Gurlittovi rovná tisícovka. Jeho příjem tak během let prudce rostl: zatímco ještě v polovině třicátých let vydělával kolem deseti tisíc říšských marek ročně, těsně před válkou už kolem šedesáti tisíc a během válečných let pak dokonce stovky tisíc marek.

Pokud se nacistická politika Hildebrandu Gurlittovi skutečně hnusila, tak každopádně neměl problém na jejích praktických dopadech vydělávat i jinak než v rámci „obchodu“ zadaného přímo ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Opakovaně využíval zoufalé situace, v níž se ocitli židovští sběratelé a majitelé umění a nakupoval od nich výrazně pod cenou. Opět pár příkladů pro ilustraci. Jistý Julius Wolf patřil před nástupem nacistů k elitě německé žurnalistky, Hitler u moci ho ale připravil jak o místo v čele drážďanských novin, tak o většinu majetku. Gurlitt od Wolfa v roce 1935 koupil malbu původem bulharského malíře Pascina za 600 říšských marek, tedy za zlomek její skutečné ceny. A zatímco Wolf spáchal společně s manželkou a bratrem sebevraždu těsně před deportací do koncentračního tábora, Gurlitt malbu později prodal se ziskem francouzským sběratelům.

Nejvíce znepokojivou zprávu o tom, jak Gurlitt dokázal využívat situace, přinesl nedávno Der Spiegel, který se ponořil hluboko do německých archivů. Gurlittova sekretářka po válce vypověděla, že řada německých Židů před svou deportací do lodžského ghetta svěřovala obchodníkovi své obrazy s tím, že je Gurlitt prodá a utržené peníze jim do ghetta pošle. „Prodával je za astronomické ceny, a když Židé psali, že umírají hlady, řekl mi, ať jim pošlu deset marek,“ vypověděla německé policii Ingeborg Hertmannová.

Vůdci k službám

Druhá, ještě významnější kapitola Gurlittovy práce pro nacisty začala těsně po propuknutí války. Adolf Hitler měl mezi jinými megalomanskými vizemi také plán shromáždit v rodném Linci obrovskou sbírku evropského umění. „Vůdcovo muzeum“ měla naplnit díla z muzeí, galerií i soukromých sbírek ze všech zemí okupované Evropy a k jejich „zajištění“ nechal Hitler sestavit speciální komisi. V ní měli různí nákupčí na starosti různé regiony a Hildebrandu Gurlittovi připadla Francie, byť máme zprávy o jeho cestách a nákupech v dalších okupovaných zemích –Nizozemsku či Belgii.

Opět přesně nevíme, čím si zasloužil další díl důvěry, nicméně lze předpokládat, že se jednak osvědčil při rozprodeji „degenerovaného“ umění a že byl také nejspíš doporučen ostatními členy komise, s nimiž se znal z dřívějška. Hildebrand Gurlitt si nicméně uprostřed ničivého konfliktu druhé světové války užíval privilegia, o kterých se drtivé většině Evropanů tehdy ani nesnilo. Při návštěvách Paříže bydlíval v Ritzu. Vydělával obrovské peníze – po válce přiznal americkým vojákům, kteří ho vyslýchali (k této epizodě se dostaneme podrobně později), že jen v roce 1943 činil jeho příjem kolem 200 tisíc marek, nejspíš to bylo ještě více. Týdeník Der Spiegel zjistil z dochovaných archivních dokumentů, že Gurlitt během toho roku přispěl do Hitlerovy sbírky více než stovkou maleb, kreseb, soch a jiných předmětů v celkové hodnotě přesahující devět milionů říšských marek. A za tento svůj výkon dostal pětiprocentní provizi – čili téměř půl milionu marek.

K tomu mohl volně cestovat po okupovaných územích vybaven dopisem, v němž jeho nadřízení z komise pro Hitlerovo muzeum sdělovali, že Gurlitt pracuje „přímo pro Vůdce“. Dopis nařizoval všem, s nimiž přijde do styku, aby mu umožnili „urychleně misi dokončit“. A byť oficiálně rozšiřoval Hitlerovu sbírku, tu svoji si na těchto cestách obohatil rovněž, byť samozřejmě nevíme, zda některé obrazy zatajil záměrně, nebo mu na konci války jaksi „zbyly“.

Rozsah zabavených děl není dosud kompletně zmapován, nicméně ta dosud identifikovaná naznačují, že Gurlitt ve Francii posbíral skutečně cenné kusy. Jako třeba Sedící ženu z dílny Henriho Matisse, původně ze sbírky proslulého židovského sběratele a mecenáše Paula Rosenberga, který sice včas stihl z Evropy s rodinou a částí své kolekce uprchnout, řadu obrazů však přece jenom zanechal v trezoru jedné z pařížských bank. Tam je také v roce 1941 našlo gestapo, z jehož rukou obrazy doputovaly až ke Gurlittovi.

Tajemství hradu v Bavorsku

Štěstí Hildebranta Gurlitta se samozřejmě spolu s vojenskou porážkou Německa zhroutilo. Záhada obrazy napěchovaného mnichovského bytu získává svou tajemnou příchuť v dubnu 1945 v bavorském městečku Aschbach, kam se Hitlerův osobní „sběratel“ uchýlil i s rodinou po útěku z vybombardovaných Drážďan. S sebou si přivezl v několika bednách i část své sbírky, a když do městečka dorazili američtí vojáci, našli bedny plné obrazů a kreseb na tamním zámku.

Za frontou v té době operovala speciální jednotka americké armády, kterou sestavili Spojenci a pověřili ji jediným obrovským úkolem: najít umělecké předměty zabavené během okupace německými nacisty a vrátit je jejich původním majitelům. Tito tzv. „Monuments Men“ (film o této jednotce, jež právě míří i do českých kin a jehož recenzi přineseme v příštím čísle, překládá její název jako „památkáři“), tak začali v létě 1945 Gurlitta i jeho obrazy zkoumat a prověřovat. A vyšetřovali opravdu důkladně, protože padesátiletý obchodník v nich vzbudil podezření svou nervozitou, neustálými změnami své výpovědi, celkovou atmosférou utajování a vyhýbání se odpovědím. Když třeba Američané Gurlittovi ukázali jedno Picassovo dílo nalezené na zámku, tvářil se sběratel nejdříve, že obraz v životě neviděl. Pak ale náhle prohlásil, že obraz skutečně patří jemu, odmítl o něm však Američanům cokoli bližšího sdělit. Nakonec začal vyprávět dlouhý a zamotaný příběh, který nebyl zrovna dvakrát srozumitelný.

Dnes víme, že Hildebrand Gurlitt Američanům v řadě věcí lhal. Zejména z jedenáctistránkového výslechu uchovaného v archivu americké armády trčí jeho podivuhodně „špatná pamět“ a „nedostatek informací“ především v okamžicích, kdy se otázky stočily k pronásledování Židů a styků sběratele s předními nacisty. „Slyšel jsem o tom, že cenná umělecká díla byla Židům ve Francii zabavena, ale nikdy jsem žádné z těchto děl neviděl,“ říká podle záznamů Gurlitt svým vyšetřovatelům s tím, že o pozadí obchodu s uměním v okupované Francii „neměl bližší informace“. „Památkáři“ ovšem měli v poválečném zmatku jen omezené možnosti a čas k tomu, aby mohli pravdivost tvrzení zadržovaného muže nějak blíže zkoumat.

Především nebylo v žádném případě možné ověřit Gurlittovo stěžejní tvrzení, podle nějž většina jeho rozsáhlé kolekce shořela při spojeneckém útoku na Drážďany. Jak zjistit, zda se na neznámém místě ve zničené zemi skrývá něco, o čem nervózní chlapík kdesi v Bavorsku tvrdí, že to již neexistuje? Kde přesně vlastně Gurlitt své obrazy skryl, ostatně nevíme dodnes, němečtí novináři zmiňují dva možné sklady, jeden kdesi v Sasku, druhým mohl být opuštěný „mlýn“ v Bavorsku.

Nakonec ani u Gurlittových obrazů, které „památkáři“ zabavovali, nebylo snadné zjistit, odkud jsou a zda vůbec existuje někdo, kdo bude požadovat jejich vrácení. Případní původní majitelé buď zmizeli v pekle holocaustu, nebo mu unikli, ale nejspíše je těsně po válce zaměstnávalo něco jiného než hledání ztracených uměleckých děl. Přesně to ilustruje třeba osud malby Marca Chagalla, kterou si Gurlitt přivezl s sebou do Bavorska. Jak nedávno zjistil německý deník Bild, původní majitel, jistý Savely Blumstein, uprchl z rodného Lotyšska do Spojených států, ale pátrání po ztraceném majetku, kam zahrnul i zmíněnou Chagallovu malbu, zahájil až dvanáct let po konci války – tedy v době, kdy už byl Hildebrand Gurlitt rok po smrti. A ještě jeden detail osvětluje, jak se Gurlittovi podařilo dílo skrýt: kromě původního majitele vlastně nikdo přesně nevěděl, jak Alegorie se třemi měsíci vlastně vypadá. Odborníci ji po odhalení Gurlittovy sbírky nejdříve zařadili mezi díla, o jejichž existenci dosud neměli tušení.

Jako u předchozích životních zlomů, ani u tohoto netušíme, co přesně běželo Hildebrandovi Gurlittovi hlavou. Nicméně změny v jeho chování během výslechů naznačují, že nejspíš zkoušel, jaká taktika bude v poválečném chaosu nejvýhodnější. A zřejmě se rychle poučil při pohledu na osud jiného obchodníka s uměním Karla Haberstocka, který nehrál za války fér a nakupoval pro prominentní nacisty, zejména pro Hermanna Göringa. Haberstock se na konci války stejně jako Gurlitt uchýlil do Aschbachu. Tam ho také Američané okamžitě zatkli a odvezli ho pryč, protože jeho jméno našli na seznamu hledaných osob. Američané Haberstocka nakonec propustili a sběratel dožil v relativním pohodlí, to ale Gurlitt nemohl tušit a z jeho perspektivy tehdy osud „kolegy“ nevypadal příliš růžově.

Každopádně právě během výslechů v Aschbachu dokázal Hildebrand Gurlitt zručně přizpůsobit svůj osobní příběh novým poměrům. Vyzdvihl svůj židovský původ a pronásledování před válkou, osobní prosperitu v jejím průběhu naopak popsal jako nebezpečný tanec na ostří nože, při němž nacisty de facto obelhával, aby ochránil milované umění. V letech po válce také napřel značné množství energie, aby shromáždil výpovědi přátel a spolupracovníků, kteří ochotně poskytovali takové detaily o Gurlittově „vnitřním odboji“, jako že prý třeba nikdy nekončil dopisy zvoláním „Heil Hitler!“. (V archivech však leží hromada dopisů, které naopak obchodník provoláním „Heil Hitler!“ zakončoval s železnou pravidelností.)

A opět ctihodný

Přechod do nového světa se Gurlittovi v každém případě povedl. Už v roce 1948 řídil galerii v Düsseldorfu a byl považován za váženého odborníka na umění ve zdánlivě denacifikovaném Německu. Svou situací si byl zřejmě natolik jistý, že se dokonce nerozpakoval posílat ukázky ze své utajené sbírky na výstavy po celém světě, třeba v roce 1956 do New Yorku.

Alternativní výklad nacistické kariéry se natolik osvědčil, že jej přijala i jeho manželka a později děti. Jedna epizoda obzvláště dráždí fantazii: v roce 1966 se na Helenu Gurlittovou obrátila německá vláda, které se začaly scházet žádosti o navrácení ukradeného umění, s dotazem na sbírku jejího manžela. Paní Gurlittová úřadům zopakovala historku o spojeneckých bombách nad Drážďany, které všechny obrazy proměnily v popel. V té době už ovšem Gurlittovi dávno bydleli v mnichovském bytě, v němž byla v roce 2010 kolekce objevena, takže si při troše fantazie můžeme představit, jak paní Gurlittová ťuká na psacím stroji odpověď úředníkům, obklopena díly Picassa, Chagalla a dalších umělců.

Také syn Cornelius Gurlitt opakuje v rozhovoru pro Der Spigel příběh o hrdinovi, který umění vlastně zachraňoval: nejprve před nacisty („otec obrazy zachránil před spálením“), později před komunisty, a nakonec před Američany. Ale už nevysvětlí, proč ve hře na schovávanou pokračoval, když první dvě skupiny zmizely na smetiště dějin a Američané se po válce zrovna neproslavili tím, že by z Evropy odváželi, co jim nepatřilo. Je dost dobře možné, že syn sběratele ve hře pokračoval jednoduše proto, že si neuměl představit jinou alternativu: plachý chlapec ovládaný dominantním otcem, který ho pověří nejdůležitějším úkolem jeho života. A pan Gurlitt se zcela ve stylu svého otce zjevně rozhodl, že tajemství sbírky udrží do posledního plátna. Teprve minulý týden vyšlo najevo, že v domku v Salcburku ukrýval dalších asi šedesát děl, mezi nimi práce Renoira, Moneta či Picassa, a jeho právník tvrdí, že díla mají dokonce ještě vyšší hodnotu než ta nalezená v Mnichově. Jejich hodnota se přitom odhaduje na více než miliardu eur.

Co bude teď – roky zmatků

Co bude s panem Gurlittem mladším dále, není v tuto chvíli úplně jasné. Mnichovská prokuratura ho zatím vyšetřuje pouze v souvislosti s daňovými úniky, a teoreticky je dokonce možné, že část sbírky může zůstat v jeho držení.

Kolem zabavených obrazů mezitím propukl dokonalý právní a politický zmatek. O díla se hlásí stovky soukromých osob i řada institucí, které si jednotlivá díla z Gurlittovy sbírky nárokují. Právníci se přou o nekonečný výčet právních aspektů celé kauzy. Ve hře jsou promlčecí lhůty i otázka, zda se případné spory budou řídit právním řádem Německa nebo států, v nichž potomci původních majitelů dnes sídlí.

Kauza má rovněž silný mezinárodní rozměr. Potomci původních majitelů se rozprchli po celé planetě a do debaty vstupují státy i mezinárodní instituce. Německá vláda musí mezitím odvracet podezření, že s celou věcí příliš nespěchá a že se její instituce nepřetrhnou, aby informovaly zvědavou veřejnost, odborníky i zástupce subjektů, které vznesly majetkové nároky.

Některé z nich totiž tlačí čas – jako třeba osmaosmdesátiletého právníka na penzi Davida Torena z New Yorku, který si spolu s o čtyři roky starším bratrem nárokuje jednu z maleb z Gurlittovy kolekce. Patřila totiž jejich prastrýci, zámožnému židovskému majiteli cukrovarů a sběrateli umění z kdysi německého města Breslau, dnešní polské Vratislavi. Právní zástupce pana Torena, berlínský advokát specializující se na restituční kauzy Lothar Fremy, upozorňuje, že čas utíká právě lidem, jako je pan Toren, a že by se taky nemuseli dočkat desítky let zdržené spravedlnosti.

 „Náš případ je velmi jasný – máme nezpochybnitelné dědice, máme celou řadu archivních dokumentů, které jasně ukazují, že jim plátno patřilo a že jim bylo uloupeno,“ telefonuje z Berlína Lothar Fremy. „Přesto s námi nikdo nekomunikuje a není vůbec jasné, kdy a zda bude obraz někdy vrácen. A to je pro nás nepřijatelné.“

Tak jako se počátky tajemného příběhu ztrácejí v okolnostech, jež po sedmdesáti letech již nelze objasnit, stejně nejasná je i budoucnost nalezených obrazů. Advokáta Fremyho ani všechny ostatní ovšem nečeká snadné a rychlé uklidnění celé situace – drama ztracených a znovu nalezených uměleckých děl se bezpochyby potáhne ještě mnoho let.