Od nuly k Soči

Vyhlásíte sestavu na olympiádu, požádáte novináře, aby ji podpořili, a oni místo toho na ní pořád něco hledají.“ Alois Hadamczik stojí v recepci svého sportovního areálu v Kravařích, natahuje ruku k pozdravu, tváří se vstřícně, ale nespokojeně. Jako člověk, který chce návštěvníkovi hned na začátku jasně sdělit, že světu kolem něj vládne nevděk. V posledních dnech mu sportovní novináři opakovaně vyčetli, že nepozval dva hráče, kteří zažívají v kanadsko-americké lize životní formu, a naopak pozval svého zetě, jenž se zatím ničím výraznějším neproslavil. „Hráči mi píší vděčné esemesky, noviny ale dávají prostor jen těm, kteří se do nominace nedostali,“ říká Hadamczik a tváří se zachmuřeně. Mezi lidmi kolem hokeje má menší respekt, než by si přál. Tak to však bylo od začátku, kdy před devíti lety poprvé usedl do židle trenéra českého národního hokejového týmu. Práce snů, kde se ale člověk obvykle dočká buď nesmrtelné slávy, nebo zatracení. A Hadamczik se navzdory šesti odslouženým letům pohybuje někde mezi těmito extrémy, jako by se jeho publikum zatím nedovedlo rozhodnout, na kterou stranu se přiklonit. Nemohou za to jen sportovní výsledky.

Myslíte, že se budou bavit?

Přitom od první chvíle vstupu do Hadamczikova kravařského království není těžké podlehnout dojmu, že tenhle vysoký, štíhlý, energicky vystupující šedesátník je chodící reklamou na životní úspěch. Jeho sportovní areál na okraji obce mezi Opavou a Ostravou by nedělal ostudu ani v žádném městě v Německu, a to možná včetně referencí, které na jeho webu dávají Jaromír Jágr a Karel Gott.