Krušné hory sobě
Češi a Němci se pokoušejí dostat osm století společné hornické historie na seznam UNESCO
Do zasněžené louky nad horským střediskem Oberwiesenthal se opírá odpolední slunce a zalévá svahy na české i německé straně hranice. Cesta po německé straně Krušných hor se od té české v mnohém liší – domky jsou upravenější, místo pastvin a luk typických pro českou stranu hor tu převládají zoraná pole. Jedna věc ale oba svahy spojuje: v Česku i Sasku člověk na každém kroku naráží na připomínky dolů, které Krušné hory osm století živily. Na horizontu se tyčí věže středověkých měst, lesy protínají vodní kanály, z luk trčí pahorky důlních hald – nemluvě o stovkách průrev, šachet a štol ukrytých pod povrchem. Vytěžení ložisek a násilný poválečný řez do vztahů mezi místními společnou hornickou minulost Krušných hor na dlouhé roky odsunuly do pozadí. Teď se ji však pět desítek obcí snaží zachránit: koncem ledna se Krušné hory přihlásily pod ochranu UNESCO a doufají, že spolu s památkami oživí i přeshraniční vztahy.
Báňský předvoj
„Glück auf!“ vítá hornickým přáním šťastné cesty vzhůru průvodce Wolfgang Süß hosty štoly Markuse Röhlinga u Frohnau, pár desítek kilometrů na východ od Chomutova. Dva tucty turistů, vybavených plášti a helmami, naskáčou do žlutého vláčku a zajíždějí do skály. Za chvíli už pan Süß ukazuje kladiva a kahany z dob středověké těžby stříbra, upozorňuje na stěnách na modravé odlesky kobaltu a vyděsí hosty ránou, když zapne jedno z tlakových kladiv, jimiž se tu až do pádu komunismu dobýval bismut. Pestrostí i délkou zdejší těžby je štola Markuse Röhlinga pro Krušné hory příznačná. V pohraničí se těžilo od roku 1168, kdy bylo v nedalekém Freibergu objeveno stříbro. Záhy přibyla měď, kobalt, kaolín, později bismut a uran.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu