Globální Minotaurus. Amerika, Evropa, krize a budoucnost globální ekonomiky

Yanis Varoufakis, mezinárodně uznávaný ekonom řeckého původu, vydal před dvěma lety výklad ekonomické krize, který ve světě rozpoutal diskusi mezi odbornou i širokou veřejností. Autor nepopírá běžně uváděné důvody krize, jako byla bezmezná víra v deregulaci trhů, nekontrolovatelná dominance finančního sektoru či exponenciálně rostoucí zadluženost krytá neprůhlednými a toxickými finančními nástroji. Tato dílčí vysvětlení přijímá, zasazuje je však do širšího kontextu poválečné historie a geopolitiky.

Z druhé světové války vyšla Amerika jako hegemon, který vsadil na masivní a cílenou hospodářskou podporu poražených velmocí – Japonska a Německa. Právě jejich prosperita se stala cílem amerických investic, včetně známého Marshallova plánu, a zdrojem přetrvávající prosperity v globálním měřítku. K tomu směřovalo i mezinárodní institucionální uspořádání, založené na brettonwoodské dohodě a dolaru jako klíčové rezervní měně. Do konce šedesátých let fungoval tento systém se Spojenými státy jako investorem a tvůrcem globálního přebytku. Hegemon ale postupně – hlavně kvůli financování vietnamské války a „velké společnosti“ po vzoru Rooseveltova Nového údělu – upadal do rozpočtových i obchodních deficitů. Jednou z alternativ byla ztráta výsadního postavení, USA však obrátily svůj rodící se handicap ve výhodu a jejich deficity v kombinaci s fungováním finančních trhů poskytly odbyt pro přebytkové ekonomiky typu Číny, Japonska či Německa. Podstatná část celosvětových přebytků byla spotřebována v USA nebo znovu investována prostřednictvím Wall Street.

Tak se zrodil systém, upomínající na slavnou antickou mytologickou postavu Minotaura – napůl člověka a napůl býka, jemuž Atény pravidelně posílaly oběti za příslib stability a míru. Analogicky fungovaly podle Varoufakise od sedmdesátých let do roku 2008 finanční trhy – absorbovaly přebytky z celého světa a proměňovaly je na přímé investice, akcie a nové formy finančních nástrojů. Potíž spočívala v tom, že neustále rostl tlak na ziskovost a tím i rizikovost jednotlivých produktů. Finanční deriváty se stávaly spletencem podřadných a těžko splatitelných půjček, například hypoték pro americkou střední a nižší třídu. Finančníci byli motivováni vidinou rostoucích zisků a klienti vidinou bydlení; v systému chyběl regulační článek, který by tuto spirálu nesmyslného investičního optimismu zastavil. Ekonomická teorie i nejvyšší představitelé kontrolních úřadů totiž uvěřili tezi o rovnovážných a samoregulujících se trzích.

Výsledkem byl v roce 2008 bankrot klíčových finančních institucí a následná sanace bank z veřejných zdrojů. Varoufakis hodnotí řešení jako polovičaté. Nazývá ho „bankrotokracií“, panstvím zkrachovalých bank. Vlády spotřebovaly svůj kapitál primárně na podporu skomírajícího finančního sektoru a jako „zachránci“ z krize posloužili často ti, kdo ji nadměrnou deregulací předtím způsobili. Podle Varoufakise dnes žijeme v přechodném stadiu, v absurdním „minotaurovském světě bez Minotaura“ – základní elementy starého uspořádání zůstaly zachovány (silná Wall Street, obchodní řetězce typu Walmart s extrémním tlakem na minimalizaci nákladů na pracovní sílu, sílící globální nerovnosti atd.), ovšem systém jako takový se zhroutil a zatím jsme neobjevili alternativní model životaschopného globálního uspořádání.

Takový model není podle autora dosažitelný ani jednostrannou strategií čím dál větších státních investic, ani naivní důvěrou v rovnovážné mechanismy volného trhu. Potřebujeme spíš dobře řízenou organizaci na globální úrovni, která by „vědomě a transparentně určovala parametry pro recyklaci zboží, zisků, úspor a poptávky“. Varoufakis se pro možnou inspiraci vrací do čtyřicátých let a odkazuje na Keynesův návrh Mezinárodní měnové unie, jenž tenkrát nezískal politickou podporu. Pokud se nepodaří vytvořit funkční mechanismus „recyklace přebytků“ na globální úrovni, je třeba počítat s chronickými nerovnovážnostmi na regionální a místní úrovni.

Z hlediska českého čtenáře lze knihu chápat jako další zásadní příspěvek k pochopení ekonomické krize a postupné změně paradigmatu směrem k „novému ekonomickému myšlení“. Z ostatních dostupných zdrojů stojí za zmínku např. dokument Inside Job či analýza utopické ekonomie amerického novináře Johna Cassidyho v knize Jak selhávají trhy (česky 2013). Všichni autoři tu z různých perspektiv vyprávějí příběh o společnosti, jejíž politické a institucionální fungování se až příliš podřizuje úzké ekonomické a finanční perspektivě.

Autor je doktorandem politické filozofie.

Yanis Varoufakis: Globální Minotaurus. Amerika, Evropa, krize a budoucnost globální ekonomiky
Přeložil Rudolf Převrátil, Rybka Publishers, 280 stran